The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

2. Kapitola

PŘEDEM SE OMLOUVÁM TĚM, KTEŘÍ CHODÍ NA LUKOSTŘELBU A PÍŠU TU MOŽNÁ KRAVINY! Ale snaha byla! :(

Nádech, výdech. Rovná záda, nohy mírně rozkročené a loket nahoře, opakoval si mladík při sledování svého terče ve vyšším trávníku. Zahákl tři prsty o tětivu, přičemž je jeden nahoře a dva dole. Přitáhl ji skoro až ke svému obličeji a zhluboka vydechl. Musel se soustředit, jinak by minul cíl, a to by ho mohlo stát jídlo za celé dva dny.

„Teď nebo nikdy," vydechl si sám pro sebe, přičemž se snažil o stabilní hlas. Snažil se být celý stabilní, jinak bude hladovět, dokud nenajde další zvěř. Zpanikařil, když se ptačí křídla roztáhla a máchla. To byl důvod, proč to udělal...

...vypustil šíp... a špatně.

Šíp proletěl lehce pod větví a dostal se až do keře za stromem. Chlapec si povzdechl, jelikož se samozřejmě jeho oběť ihned dala na útěk. Kdo by taky ne, kdyby kolem něj proletěl šíp s úmyslem ho trefit.

„Do hajzlu," zavrčel sám na sebe, luk stiskl v ruce a vyšel z vysoké trávy. Doběhl ke stromu, sehnul se ke keři a sebral si svůj šíp. Povzdechl si, když netrefil vůbec nic a rozešel se pryč z keřů. „Super, Jungkooku. Právě jsi bez jídla."

A v tu chvíli to slyšel.

Dupot, hlasy a koně. Z normální hlasitosti se stalo křičení.

„Budeš krást? Co jsi ukradl?!" zakřičel jeden voják a kopl do malého chlapce na zemi. Ten se na něj vyděšeně podíval a zakroutil hlavou, ale než stihl odpověděl, další voják ho pořezal dýkou.

„Já... ni-nic jsem neukradl! Pro-prosím," vzlykl chlapec a stiskl si krvavou ránu. Voják mu vzal tlumok a vysypal ho. Vypadl z něj chleba, a to rovnou do bláta.

„Ne? A co je tohle?!" zakřičel na něj a vytáhl nabroušený meč. Přitiskl ho k chlapcovu hrdlu a podíval se mu do očí.

Mladík číhající za stromem to všechno s nechutí pozoroval. Malému chlapci mohlo být tak devět až deset. Víc ani náhodou, což bylo něco, co Jungkooka neskutečně rozdurdilo.

Šíp, natažená tětiva a cíl. Ve vteřině se mladík připravil ke střelbě, ale než vystřelil, zavřel oči a v hlavně si představil, jak se to stane.

Pomáhalo mu to, nevěděl proč, ale pomáhalo a to hodně. Už od malička se učil střílet z luku, hledat ve stopách, učit se tomuto životu, avšak poslední dny nenacházel žádná zvířata kolem, a pokud ano – nedokázal je ulovit.

„Je to pro mojí maminku! Je... je nemocná, prosím!"

„No, co se s tím srát. Prostě ho-" voják to ani nedořekl a šíp mu projel tělem. Neměl na sobě brnění, což byla chyba.

Další šíp, další úder do břicha, ale do jiného vojáka.

Jungkook se už připravoval na další výstřel, ale nedošlo k němu. Zbylí vojáci nasedali na koně a popohnali je, aby odtamtud vypadli. Mladík tedy měl prostor a po důkladném rozhlédnutí si natáhl kapuci přes hlavu a v hábitu doběhl k zraněnému chlapci.

„Moc se omlouvám, prosím... ne-nezabíjejte mne," poprosil chlapec a ihned si klekl na kolena. Dlaně položil do bláta a obličej sklonil k zemi. „Pro-prosím..."

„Vstaň," rozkázal mu mladík a roztrhl si kousek hábitu. Chytil chlapcovu paži a látkou mu obvázal silný řez. „Oplachuj si to vodou, ať tam nemáš infekci."

Malý chlapec ho pouze pozoroval. Byl ale rád, že tenhle člověk mu nebude ubližovat. Jen co Jungkook dovázal uzel, tak se chlapec předklonil a chytil ho za ruce. Padl opět na kolena a sklopil hlavu.

„Děkuji, pane. Moc děkuji za záchranu života," zašeptal a narovnal se. Chtěl sáhnout po chlebu v blátě, ale mladík ho zastavil.

„Přeci to nebudeš jíst," zamumlal a zakroutil hlavou. Chlapec se ale na něj usmál a vzal chleba.

„Stále je to jídlo... maminka něco potřebuje," řekl a sklopil hlavu, „ještě jednou Vám děkuji."

Měl se akorát na odchodu, dokud neuslyšel zacinkání a neucítil stisk na svém zápěstí. Ruku mu mladík natáhl a do rozevřené dlaně mu dal dvě mince. „Kup si nový, mohl bys něco chytit."

Jungkook se hned dal na cestu, ale zastavil ho jeho hlas. „Proč to děláte?!"

Otočil se na něj a lehce se usmál, než zapískal a sklonil hlavu k zemi. „Protože pro mě to nikdo nikdy neudělal, ale vím, jak šťastný bych byl. A rád se podělím i o to málo, co mám."

Ve vteřině tam přiběhl černobílý kůň a zastavil se u mladíka. Ten ho pohladil a vyskočil na něj. Lehce ho popohnal a dal se na cestu pryč.

Už se pomalu stmívalo, což ho znepokojovalo. Hlad se zvětšoval, ale nemohl jen tak přijít za světla pro jídlo, a proto byl večer nejlepší možnost. Opatrně se dostával z lesa do menší vesničky, ve které si našel starou a slepou paní. Té jednou pomohl s hledáním hub, jelikož je sbírat slepý... velice, ale velice náročné.

Za to mu nabídla chleba, kozí sýr a mléko jednou týdně, když zbude. Což byla rozhodně výhodná nabídka.

„Počkáš tu na mě, že, brachu?" promluvil ke koni a sesedl z něj. Kůň sklonil hlavu a začal jíst cosi na zemi. „Fajn..."

Jungkook se rozešel mezi menšími chatrčemi a zašel k jednomu, kde zabouchal na dveře. Nervózně poklepával, dokud se dveře neotevřely. V nich se objevila stará paní se svíčkou v ruce, přičemž se jí neskutečně třásla.

„Dobrý večer," pozdravil slušně chlapec a chytil svíčku, jelikož už ji paní nedokázala pořádně držet, „vezmu ji."

„To jsi ty, chlapče? Pojď dovnitř, něco tu pro tebe přeci jen mám," řekla s úsměvem a rozešla se dovnitř. On ji následoval, zavřel dveře a svíčku položil na stůl. Žena mu přinesla chléb v látkovém košíčku a poté ještě sýr, jablka a hrušky. Nakonec donesla i mléko ve džbánku a všechno to položila na stůl. „Včera ani předevčírem jsem neprodala ani švestku! Všechno si to vem... i ty švestky."

„Ale paní... tam nejsou švestky," zamrmlal Jungkook a nejistě se pousmál. Žena se zamračila a mávla rukou.

„Tak jablka, co mi je po tom. Vezmi si to všechno a nezapomínej. Pokud najdeš pár hub, ihned přinést." Vztyčila ukazováček a lehce s ním zamávala, čímž donutila chlapce k úsměvu.

„Samozřejmě... opatrujte se."

„I ty, milánku."

Chlapec si všechno hodil do svého tlumoku. Džbánek mléka – tedy z poloviny prázdný – si vzal do ruky a vyšel ven. Zavřel dveře a ihned zamířil zpátky na okraj lesa, kde na něj čekal věrný kamarád.

„Tak pojedeme, hm? Hlavně ne rychle, mám tu něco," zasmál se a opatrně nasedl, přičemž vylil trošku mléka a naštvaně zamručel. Kůň se mu pomalu svým způsobem vysmál. „Hele, je to kvůli tobě!" Jeho věrný kamarád si jen svým způsobem odfrkl a dal se do pohybu.

Chlapec se k němu přitiskl a skoro až by někdo mohl říct, že si na něj lehl. Pohladil ho po hřívě a povzdechl si. „Jsem rád, že tě mám, brachu."

----

Od zítra jsem v Praze, takže nebudu moct psát, ale! Jednu kapitolu mám napsanou a další předepsanou, takže uvidím, pokud ji teď dopíšu a budu mít předepsanou další, ale mám v plánu vydat další někdy o víkendu, abyste měli co číst ^^ 

Ten, kdo měl zájem o ten IG, tak ho už mám: estrellnat

Nedávám tam nic moc, jen memes od jedné hodné osůbky, dávám tam stories (sice jsou asi o ničem, ale nevadí :D A zítra asi budu spamovat stories ještě většími kravinami) Takže tak... ale odepisuji na zprávy! :3

Přeji vám dobrou noc či dobré ráno <3 

Doufám, že se moje aktivita zlepší hned po výletu, kdy budu vyrelaxovaná až až ><