Stačí mi tvých 99%

Stačí mi tvých 99% - 1. díl

"Nesnáším školní uniformu! Nesnáším sukně!" hudrovala jsem po cestě, zatímco jsem si upravovala halenku. V tomto oblečení mi byla zima. Kdyby se máma nechtěla odstěhovat, nikdy bych na tuhle školu nemusela. A kdybych dala na volbu půlky rodiny, tak bych nebyla ani na téhle škole. Jenže já musím mít vlastní cestu, jako vždy. Teď jsem se mohla v klidu flákat v Too, kde měli mnohem volnější režim, ale já musela mít to nejtěžší. Možná snad proto, že mám tak trochu zvrácenou potřebu věci komplikovat nebo jsem si jen chtěla dokázat, že na ni mám. Ostatně jako všichni lidé, kteří mají nízké sebevědomí. Mě to ale bylo fuk, byla jsem to já a myslím, že člověk se musí smířit s tím, jaký je, aby to mohl se sebou vydržet celý život. Ale proč ho musím žít v Japonsku? V Americe bylo líp. Jednoznačně. Žádné pravidla ohledně oblékání, žádní noví lidé, neznámé prostředí. Vždycky mám se seznamováním problém. Jsou chvíle, kdy se přemůžu a snažím se být vtipná, ale jsou i chvíle kdy se nesnažím a je mi to jedno.Bylo něco po půl osmé, když jsem vstoupila do areálu školy. Nečekala jsem, že by se to tu nějak změnilo od chvíle, kdy jsme dělala rozdílové zkoušky, proto mě nové lavičky před budovou, překvapily. Byla však na čase si pořádně zvyknout. Ode dneška byl Rakuzan moje nová škola, kterou jsem si konec konců vybrala sama.Ještě jednou jsem se tedy rozhlédla po okolí a vstoupila. Nebylo na co čekat, navíc jsem se musela zorientovat ve vyučovacím plánu, což mě svým způsobem stresovalo. Dneska jsem měla mít podle rozvrhu osm hodin. Otrava!Zbývalo mi asi 20 minut na to najít sborovnu a ohlásit se svému třídnímu, jak jsme byli domluveni. Měl mě představit ostatní... děsivé. Mohla jsem jen doufat, že to nebude moc trapné a vše proběhne co nejrychleji. Už tak to bylo divné. Měla jsem být ve druháku, ale z nějakého důvodu, mě zařadili do prváku. Fakt, že jsem byla premiant, nejspíš přehlédli. No alespoň se nemusím tolik snažit. Vlastně pokud si dobře vzpomínám ten rozdílový test, co mi dali, jsem dost odflákla. Nechtělo se mi, nebyl důvod, i když možná mělo. Teprve až teď mi došlo, že budu muset stejně starým lidem říkat senpai. Že já se přece jen nesnažila.

"Dobrý den, já hledám Sakumoto-senseie." pozdravila jsem a počkala, než mi tmavovlasá žena zavolá třídního. Další změna oproti mé škole v Americe. Podle stolů, které jsem v místnosti viděla, byla tohle sborovna zároveň kabinet všech učitelů. K mému překvapení byla většina dost bordelářská, tedy aspoň soudě podle stohů sešitů a materiálů v dost nevzhledných hromadách. A pak že já jsem bordelář!

"Gardener Naomi?" zeptal se mě chlápek, kterého jsem už viděla před pár měsíci. Už od pohledu na mě působil jako zmatkář a flegmatik, což dost kazilo můj pohled na Japonce, ale na druhou stranu alespoň nebyl nudný. Slovo divný by bylo asi nejvýstižnější, už jen proto jak se tvářil, ale cokoliv bylo lepší než přísný. Mohlo to být horší, dokonce si pamatoval moje jméno, na které se mě minule ptal asi třikrát."Jo, to budu já." přikývla jsem, a jakmile zazvonilo, nechala jsem se s několika zastávkami zavést do třídy. Teď teprve měla nastat ta trapná chvíle, na kterou jsem se těšila snad ještě míň než na hodinu Japonštiny. Představování se. Brr... Kdyby mi alespoň neřekl, že mám zmínit nějaké svoje koníčky. Nerada o sobě mluvím a vůbec ne před cizími lidmi. Naštěstí mám už od mala naučené jedeno moudro spolu s perfektním úsměvem. Zkrátka když jsem nejistá nebo ve stresu, usměju se a sebevědomě ze sebe vysypu cokoliv, co mě napadne. Většina lidí totiž ustrašené zakřiknuté osoby obvykle zařadí do škatulky "můžu si k nim dovolit víc, protože mi to nevrátí" a já rozhodně odmítám být ten případ."Ahoj všichni." začala jsem tedy ležérním tónem společně s naučeným úsměvem a mapovala jsem třídu. Většina mích spolužáků měly tmavě hnědé nebo černé oči a stejně tak tmavé vlasy až na pár výjimek. Jednou byla blondýna s barbínovsky růžovou sponou ve vlasech a rudovlasý kluk dívající se nezaujatě skrz mě, pohledem, který mi dvakrát příjemný nebyl. Díky tomu jsem raději pokračovala v představování, chtěla jsem to mít za sebou. "Jsem, jak už jste slyšeli Naomi a mám ráda čokoládu a kari a moje koníčky jsou hudba, čtení a cokoliv jiného pro co se momentálně nadchnu." odpověděla jsem diplomaticky. Kdybych řekla, že mě baví fyzika a zajímám se o biologické pokroky, jistě bych byla za exota nebo šprtku, což mě nijak nelákalo. Dokonce jsem plánovala, že brýle, které obvykle nosím, nechám v tašce, ale nejspíš bych se třemi dioptriemi nic neviděla.Třída se mě na nic naštěstí neptala, takže jsem se mohla posadit. Měla jsem na výběr ze tří možností. První byla přímo před učitelem, tu jsem okamžitě zavrhla. Znamenalo to skutečnost, že budu moc vidět, a fakt, že se na mě bude dívat dalších třicet očí, se mi nijak nelíbil. Další možností byla druhá lavice u dveří, vedle nějaké tmavovlasé holky a poslední byla předposlední lavice uprostřed vedle toho kluka s rudými vlasy. Tohle bylo dilema. Mladík se mi dvakrát nelíbil, ale sedět tak blízko učitele se mi nechtělo. Bohužel jsem se musela rozhodnout co nejrychleji. Ostatní bych asi svou váhavostí zdržovala. Proto jsem se nakonec rozhodla, že je lepší sedět vzadu než vpředu. Ostatně toho rudovlasého týpka si všímat nemusím. Proto jsem suverénně zamířila směrem k němu a svou novou školní tašku položila na zem vedle lavice. Další negativní věc na chození do Rakuzanu. Světlé školní tašky. Člověk ji jednou někde položí a dokonalá bílá se stejně dokonale vytratí. Nechápu, kdo vymyslel bílou a světle modrou jako hlavní barvy školy. Černou bych ocenila tisíckrát raději. Nejspíš byla tahle škola plná snobů, kteří si mohli dovolit každý druhý den koupit novou. Co taky čekat od nejprestižnější školy v okolí?

Hodina probíhala dost nudně. Aby taky ne. Matika mě nikdy nějak nebavila, i když jsem s ní nějaké zásadní problémy neměla. Naštěstí to byl spíš takový úvod týkající se učiva, které jsem už jednou probírala. V jednom ta moje degradace výhodu měla. Všechnu probranou látku jsem totiž měla dávno naučenou, což automaticky znamenalo víc času na sebe a své šílené koníčky nebo na to, konečně být ideální dcerou se stoprocentním průměrem ve všech předmětech.