Jak stvořit monstrum

Kapitola 2: Začátky a Konce

Nemohlo být nic horšího než pondělí... Krom pondělního vstávání... A ještě k tomu vstávání do školy.
Viktor zabručel podrážděně, když natáhl ruku ke svému nočnímu stolku, popadl mobil co něm ležel a vypnul budík. Pak se zase otočil a pochrupoval, dokud se neozvalo bušení na dveře. "Viktore! Vstávat, vstávat ranní ptáče, škola volá!" Zavolal zpoza dveří jeho otec.
Miloval ho nadevše, ale tohle otravné prozpěvování si mohl odpustit.

Viktor zabručel, když se stal z postele, omylem při tom nakopnul svou kočku. "Pro Kristovy rány, Otakare! Kolikrát jsem ti říkal, že mi nemáš spát hned u postele." Kocour se tvářil ublíženě, ale což, byla to pro oba už taková ranní rutina.

Jinak ráno pro něj vždy postupovalo přesně po těchto bodech:
- Nechat se vzbudit budíkem/ Tátou
- Vstát a při tom nakopnout Otakara, vytáhnout ponožky ze šuplíku a nasadit si je
- Vytáhnout oblečení... Většinou černé džíny a pak triko, popřípadě na to flanelovou košili, mikinu atd.
- Jít se nasnídat

Jeho táta byl vždy přesný jako hodinky, snídani měl na čas nachystanou a sám byl připraven do práce.
Viktor naklusal do kuchyně, stále ještě trochu mimo. Poplácal svého otce po rameni jako poděkování za snídani, usadil se a začal jíst. Poslouchali při tom rádio, Český rozhlas, většinou tam bylo zpravodajství a strašlivá hudba z dob komunismu... Však víte... Gott, Zagorová, David a další takové obludnosti.

"Tati, musíš to mít tak..." Nedokončil větu, jeho táta mi dal jasně najevo ať je zticha, prudkým zvednutím ukazováku do vzduchu. Tedy Viktor mlčel a poslouchal s jeho otcem rádiové zpravodajství.

'K tomuto dni přibyla další oběť bestiálního vraha na území Ostravy, totožnosti obětí byly zjištěny rozborem DNA, další poznatky nám policie nesdělila. Děkuji a dávejte na sebe pozor.'

S tím reportér ukončil svůj výstup. Nastala dlouhá pauza z rozhlasového studia, než hlasatel pokračoval v pouštění otravných písní.

"Dej na sebe pozor Viktore, dokud se nebude vědět o co mu jde, nebo o koho jde, tak není nikdo z nás v bezpečí." Povzdechl si, už dlouho ho Viktor neviděl tak ztrápeného. "Neboj se tati, je šance 1:1000000, že by se to nás nějak dotklo." Jemně se na svého otce usmál a ten mu úsměv daroval zpět. "Asi máš pravdu, ovšem... Tohle město je ještě menší než se zdá."

Snídaně nadále pokračovala v klidném rytmu, dokud se bytem neprohnal tak otravný zvuk zvonku, který signalizoval Viktorovi, že je čas jít do školy. Rozloučil se s tátou, kterého lehce objal, rozloučil se s ním a šel. Pospíchal dolů po schodech, potkal po cestě starou paní Olejníčkovou, která šla na procházku se svým psem, Papričkou, velkým čokoládovým labradorem. Měl je obě rád, paní Olejníčková pro něj byla jako další babička, rád jí pomáhal, s nákupem, se psem, s čím jen mohl a ona jej naopak učila různé věci, vařit, plést a další. Jako ovdovělá žena, jejíž děti žily daleko, neměla v podstatě nikoho blízkého.

"Zdravím paní Olejníčková, ahoj Papričko..." Poplácal psa po hlavě a dopomohl staré ženě sejít ty zbývající schody. "Viktore, děkuji ti, co tak brzo?" Pozdravila jej vřele stará žena s velkým úsměvem. "Před školou se ještě musím sejít s Radkem." Odpověděl, ona jen tiše přikývla s zákeřně zářivýma očima. *Co si ta stará žena o mě myslí?* 

Povzdechl si, když jí dovedl až do přízemí a tam se s ní rozloučil a co nejrychleji proběhl vchodovými dveřmi, za kterými stál jeho přítel Radek, vysoký, hnědooký blonďák. Stál k němu zády a tak se za ním Viktor proplížil a skočil na něj, rukama jej objal kolem krku s hlasitým pozdravem. 

"Dobré ráno lásko!" Radek s sebou ani neškubl, bylo to tak vždycky, podle Viktora to dělal naschvál, protože věděl, že si to nebude moci odpustit. "Jsi robot??" Zabručel mu Viktor do ucha, Radek se jen hluboce zasmál a Viktor jej pustil, aby ho mohl oběhnout, aby mu mohl stát tváří v tvář. Radek jej objal a pak se jemně políbili, z tohoto slastného pocitu je vytrhla jen paní Olejníčková, která zahvízdala jejich směrem. "Pozor chlapci, moc se tu nerozvašňujte." Zasmála se, když je míjela. Popřála jim pěkný den a s potutelným úsměvem odkráčela pryč.