Fight for Life (The Maze Runner, Cz)

1. Vítej mezi námi

Otevřela jsem oči, ale neviděla jsem nic. Cítila jsem jak v něčem jedu prudce na horu. Snažila jsem se vstát, ale jakmile jsem se postavila, sklouzla jsem zase zpátky. Hlava mi třeštila, nedokázala jsem si nic vybavit, ani to kdo jsem ani, jak jsem se sem dostala. Opřela jsem se o stěnu a snažila jsem se přes slzy, které se mi draly z očí, dýchat. Byla jsem zmatená a měla jsem obrovský strach. Jedu na smrt? Proč si na nic nedokážu vzpomenout? Po pár minutách jsem se trochu uklidnila a snažila jsem se zvyknout si na tmu. Byla jsem v něčem, co připomíná klec. Beze mě už tu bylo jen pár velkých beden. 

Musím vymyslet nějaký plán. Musím se vzchopit. Pevně jsem se chytla stěny a znovu jsem se pokusila vstát. Trochu jsem zavrávorala, ale ustála jsem to. Pomalu jsem došla k nejbližší bedně a pokusila jsem se ji otevřít. Přesně jsem neviděla, co tam bylo, ale podle hmatu jsem odhadovala, že se tam nachází pár hadrů, boty a další podobné věci. Hledala jsem spíše jídlo, kdybych tady zůstala uvězněná dlouho nebo nějakou zbraň, abych se mohla popřípadě bránit. Dělalo se mi špatně od žaludku, ale pokračovala jsem v hledání. Konečně jsem něco našla. Nůž, který jsem napřed chytila za ostří a trochu se řízla do dlaně. Jednoduše jsem si dlaň obmotala nějakým hadrem, abych zastavila krvácení. Měla jsem málo energie, a proto jsem se raději posadila s nožem v ruce a dál čekala. Hlavou mi vířilo milion myšlenek, ale žádnou jsem nedokázala chytit.

Konečně se klec zastavila. Byla jsem zmatená a vyčerpaná, přesto ale připravená k boji. Nade mnou se začala klec otevírat a ke mně dolehlo světlo. Zprvu jsem musela zavřít oči. Trochu jsem se přikrčila za bedny a čekala, co se stane. Začaly se ozývat různé hlasy.

„Tak kde je?"

„Přece tam někde musí být."

„Běžte se tam někdo podívat" řekl hlas, který byl pevný a zřejmě zvyklí dávat povely.

Někdo skočil dolů do klece. Začal hledat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Schovat se? To mi přišlo ale zbytečný, stejně by mě našel. Tak jsem i z vlastní zvědavosti vylezla. V ruce jsem stále měla pro jistotu nůž. Když mě chlapec vyšší, svalnatější s hnědými vlasy a fakt divným obočím spatřil, vypadal překvapeně a trochu i vyděšeně.

„Co se stalo? Koho tam vidíš?" ozvalo ze shora.

Postoupila jsem ještě víc na světlo

„Je to holka!"

„Cože, pust mě, ať se můžu taky podívat."

„Je ale hezká co?"

„ Je moje, zabírám si ji."

Klučičí hlasy se překřikovaly. To neviděli holku nebo co? Nikomu jsem pořádně neviděla do obličeje, tak jsem se postavila před chlapce, co za mnou skočil dolů, a zdvihla jsem nůž. Bála jsem se, popravdě jsem neměla tušení co dělat. Jsem ve vězení? Udělala jsem něco? Chtějí mě zabít?

„Buďte ticho." okřikl všechny, ten kluk přede mnou.

Hlasy se ztišily.

„Jen klid Bažo, radši ten nůž polož, než si vypíchneš oko." Pokračoval směrem ke mně.

„Kde to jsem?" odsekla jsem a dál se na něho mračila.

„Pomůžu ti na horu jo? Nebo tu snad chceš zůstat?" ignoroval moji otázku.

Zůstat v této kleci jsem opravdu nechtěla, tak jsem si nechala pomoc a vyškrábala jsem se nahoru. Kolem mě bylo hodně kluků v mém věku, všichni na mě zírali. Jak to, že nevidím žádnou holku?

Rozhlídla jsem se kolem sebe. V jednom rohu jsem viděla les, kousek od něho bylo zase něco, co měl být asi dům. Dál jsem našla i nějaké zahrady a stodolu. To co ale upoutalo mou největší pozornost, byly vysoké stěny, které obklopovaly celé toto místo. Při rozhlížení jsem málem zapomněla na chlapce a na nebezpečí. Opět jsem zdvihla nůž.

„Klídek, klídek Bažo" promluvil na mě kluk tmavé barvy pleti s krátkými vlasy.

Zrychlil se mi dech. Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem tolik otázek, ale panika v mé hlavě všechny zastínila. A co je do háje Baža? Chtělo se mi křičet.

„ Já jsem Alby. Pamatuješ si svoje jméno?" zeptal se.

Nic jsem neodpověděla, protože jsem si všimla, že ve stěnách jsou průchody. Bylo mi jedno, kam vedou, chtěla jsem jen nejdál o tohohle místa a od kluků, kterým ani trochu nevěřím. Proto jsem se rozeběhla. Byla jsem vcelku rychlá, což mě dost překvapilo. Využila jsem toho a pokračovala. Začali na mě něco řvát, ale neslyšela jsem je ani jsem se neohlížela.

Byla jsem už těsně u východu, když se stěny daly do pohybu a zmenšovaly díru východu. Zpomalila jsem. Co to je? Dělalo to příšerný zvuk. Nevěděla jsem, co dělat. Zase. Bála jsem se, že bych nestihla proběhnout a stěny by mě rozdrtily. Dokonce se mi už ani tolik nelíbil nápad vyběhnout ven. Přece jen nevím, co mě tam čeká, ani jestli bych se mohla popřípadě vrátit. Nakonec jsem zastavila úplně. To už se s velkou ranou stěny dotkly a uzavřely východ. Doběhlo mě pár chlapců.

„Ani nevíš, jaké máš štěstí" řekl mi blonďatý chlapec s úsměvem.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ahoj!

Tohle je moje první povídka. Doufám, že si jí někdo přečte a bude se líbit. Předem se omlouvám za chyby či překlepy.

Vote nebo comment potěší.

♥M♥