Znáš ten pocit, když už je čas jít spát, venku je temná noc bez jediné hvězdy a ty ne a ne usnout. Odložíš telefon, lehneš si na bok, pořád nic. Přetočíš se na druhý bok, pořád nic. Lehneš si na záda a posloucháš, jak vítr venku píská. Ozve se rána, lekneš se, ale víš, že to byla jen bouřka. Bubnování deště na parapety stupňují tvůj vnitřní strach. Prohlížíš si svoje věci ve svém pokoji v té hrozivé tmě. Jen tmavé obrysy věcí a nábytku ti připomínají něco děsivého. Cítíš, jak ti srdce bouchá rychleji a rychleji. Myslíš jen na to, že už chceš spát, ale ten strach ti to nedovolí. Zahledíš se do zrcadla ve svém pokoji a vidíš tam jen svůj tmavý obrys, který vypadá děsivě a už vůbec ne jako ty. Oči obrátíš na druhou stranu, ale pořád vidíš sebe v tom zrcadle. Aniž by ses jakkoliv pohnul/a, vidíš, jak se v tom zrcadle něco pohybuje. Bojíš se tam podívat, ale pořád to podvědomě vnímáš, a víš, že by se nic v tom zrcadle hýbat nemělo. Rozmýšlíš se, jestli máš zavolat rodiče, nebo vstát a utéct pryč, jenže ten strach ti to nedovolí a nemůžeš se ani pohnout. Zadíváš se z okna a snažíš se uklidnit. Tvoje rychle bijící srdce a zrychlené dýchaní tomu moc nepomáhají a venku neústupná bouřka už vůbec ne. Za chvíli si všimneš, že by ti už nepřišlo, že by se v tom zrcadle něco hýbalo. Odhodláš se a znova se přímo do toho zrcadla podíváš. Nic tam není a trochu si oddechneš. Jenže když pohled vrátíš na stejné místo k oknu, tak ti u postele stojí postava a zírá na tebe. Rychle zavřeš oči a tvůj strach se zdvojnásobí. Pak už jen slyšíš zvuk nepříjemných střepů , jak když upustíš sklenici na zem. Zhluboka se nadechneš, otevřeš oči, povede se ti sednout a podíváš se na místo, kde bylo to zrcadlo. Bylo rozbité a střepy byly všude kolem na zemi. Zjistíš, že už se konečně můžeš hýbat a všechen ten strach je pryč. Uvědomíš si, že to byla nejspíš jen spánková paralýza, jenže co to rozbité zrcadlo?
