Cizinec ✓ | Short story

Cizinec

Nejsem si jistý, kdy přesně nadešel ten zlom, ale po čase mi začalo docházet, že nemohu být mrtvý.

Zaprvé, byla tu ta ztuhlost.

Necítil jsem své končetiny, dokonce ani střed těla. Snažil jsem se sbalit ruce do pěstí, jen abych se ujistil, že toho jsem schopen, ale jako bych najednou nevěděl, kde přesně mám své ruce hledat. Tohle rozhodně nebylo normální.

A pak tu taky bylo to zjevné nepohodlí.

Zřetelně jsem si uvědomoval, že ležím v horizontální poloze, ale to, na čem jsem odpočíval, bylo příliš tvrdé, než aby se to vůbec dalo považovat za pohodlné.

Takže jsem nebyl mrtvý. Smrt by byla rozhodně mnohem příjemnější.

Pokusil jsem se mezi zaťatými zuby protlačit nějaký vzduch, jen abych se někoho zeptal, kde to sakra jsem..?

Ale ať jsem se snažil sebevíc, žádné zvuky z mých úst nevyšly.

Zrak byl definitivně ztracený. Všude kolem byla tma - mnohem větší, než bych býval považoval za možné.

A tak na dlouhou dobu neexistovalo nic než nekonečná nicota.

___

Najednou jsem pocítil náhlou změnu.

Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem tam bez pohnutí ležel. Předpokládám, že bych takhle klidně mohl strávit celé století a žádnou valnou změnu bych na sobě nepocítil.

Každopádně jsem vnímal tlak. Na vnitřní stranu zápěstí, usoudil jsem. Cosi studeného mi zlehka poklepávalo na obličej.

Nebylo to vyloženě nepříjemné, ale také se nedalo říci, že bych se po tom člověku s chutí neohnal, naskytla-li by se mi příležitost.

Ťukání odeznělo a já tak od mírné podrážděnosti přešel opět k bezútěšnosti - jak dlouho tohle dočasné nevědomí bude trvat? Měsíce, roky, nebo snad století? Že já si to předtím pomyslel.

Ale věděl jsem, že to přichází, když jsem začal vnímat hlasy. Jasně, jako by byly někde velmi blízko mě, rezonovaly v teplém vzduchu, a já tak mohl snadno rozeznat první nesourodé útržky.

"Jak to vypadá?" zeptal se někoho hluboký nakřáplý hlas. Mužský, došlo mi.

Zaslechl jsem odněkud tlumené pípání; takové, jaké často slýcháte ve filmech vycházet z nemocničních přístrojů. Okamžitě se mě zmocnilo neblahé tušení.

"Teplota mu konečně klesla, ale zatím se nám nedaří zklidnit srdeční tep. Jehly z něj za chvíli budeme moct vyndat."

Trhl jsem sebou. Tak v tomhle soukromém pekle mají i jehly?

"Dobrá," odpověděl první hlas tomu druhému, které byl více než očividně ženský. "Dejte mu poslední dávku léků a uvidíme, jak to bude vypadat." Pár těžkých kroků zadunělo o podlahu. "Za chvíli bychom ho mohli zkusit probrat."

Za chvíli? To měla být dobrá zpráva... Ale proč mě vůbec uspávali?

"Myslím, že to můžeme zkusit hned, pane doktore. Zdá se být připravený."

Připravený? Já že vám přijdu připravený? Z čeho jste to usoudili? Z kouřových signálů...?

"Souhlasím. Sestři, přineste to."

On souhlasí? Co je to za zvráceného doktora, ke kterému jsem se to dostal, proboha.

"Pane, slyšíte mě?" ptal se doktorův hlas. Chrapot zněl teď velmi blízko. "Jsem doktor Witterson, pane. Můžete mi odpovědět?"