Hranice emuů

Prolog

Nikdy nezapomenu chvíli, kdy nás poprvé zasáhly střepy. Byl to zlomový okamžik, moment, kdy překročila hranici.
Jednoduchost. Klid. Logika. Řád.
To mám rád. A dokud jsem Filipu nepoznal, tohle všechno jsem měl, alespoň částečně. Pak přišla ona a do všeho vstoupil chaos.
Není to špatně. Nelituji ani vteřiny vedle ní.
Dala mi toho mnohem víc, než mi vzala. Ukázala mi svět, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Vytáhla mě z mé bubliny a udělala ze mě lepšího člověka.

Pokaždé když držím Aničku, když se jí podívám do očí, když ji vidím usínat, myslím na Filipu a na to, jak mi chybí.
Chtěl bych, aby to všechno mohla mít. Je tak klidná. Má v sobě všechen ten klid, který jsem od začátku vztahu s Filipou hledal.
Ale v těch očích vidím tu stejnou divokost, tu stejnou nestálost. Měl bych mít strach, ale nemám.

Řád není skutečný, pokud v sebe nenechá proniknout chaos.
A každá divoká duše potřebuje klid, který ji vždy stáhne zpátky na zem.

Některé hranice potřebují být překročeny.