Nikdyvíc (povídka 2.- šílenstí)

xxx

Když jsem skoro bez dechu dorazil do své kanceláře, vděčně jsem se zhroutil do křesla. Bylo mi jedno, že se na mne cestou kolegové koukali, jako kdybych se měl stát pacientem. Bylo mi jedno, že jsem na dohled od své kanceláře běžel svým nejlepším sprintem. Bylo mi jedno, že dveře poté co jsem je zabouchl vydali zvuk, který se nejspíš nesl celým ústavem. Vše a další věci mi byli úplně jedno, ale to že jsem byl v bezpečí v křesle byla jediná, životně důležitá otázka.

Asi půl hodiny jsem jen seděl v křesle a přemýšlel. Užíval jsem si, že jsem v teple své kanceláře a ne nějaké hnusné páchnoucí cele vyhraněné pro pohovory z 66. Venku jemně dopadaly dešťové kapky a sem tam se ozývaly tlumené zvuky hromu. Otevřel jsem okno a opřel se chladivý parapet. Teplo kanceláře bylo sice příjemné, ale čerstvý dešťový vzduch byl příjemnější. Vítr se mi jemně otřel tvář a já si užíval ten osvobozující pocit. Na chvíli jsem zapomněl na můj pomalu ale jistě se blížící úkol a nechal jsem se ukolébat vůní moře. Sůl, rybina, déšť, řasy, moře. Moře, děsivé, hluboké, tmavé a tajemné. Škoda, že moře neumí mluvit. Kdyby umělo, zeptal bych se ho, co je v těch nekonečných hlubinách. Pozoroval jsem místní havrany, jak se perou o mrtvou rybu a hlasitě krákají. V dáli byl slyšet sotva postřehnutelný smích jejich okřídlených přátel od moře. Vždy jsem se moře trochu obával a při pomyšlení, co se asi v moři skrývá se mi zhoupl žaludek. Ale nyní to bylo příjemné. Zamyslet se nad tím, co se v hloubce skrývá. Moje fantazie pracovala. Co je tam hluboko? Hluboko, hluboko, hluboko... Škoda, že nemohou lidé mluvit jen pravdu a škoda, že nemůžeme ostatním číst myšlenky. Podíval bych se, co se hluboko v lidské mysli skrývá. Jistě, asi bychom se z toho zbláznili. Všichni, do jednoho a pak by to bylo normální. Šílenství by bylo normální. Jaká ironie.

Lehce se mi zatočila hlava. Proto jsem zavřel okno a sedl si do křesla.

Ozvalo se jemné zaťukání. 

Chtěl jsem dotyčného pozvat dále, ale z hrdla se mi nevydrala ani hláska.

V následující chvíli se dveře nejspíš neslyšně otevřely, ale přes mžitky jsem to nemohl dobře rozpoznat. Žádný zvuk jsem nezaslechl. Na rozdíl od těch rozvrzaných vrat u cel. To ticho bylo nepopsatelně příjemné. 

,,Jamesi?"