Chmýří pampelišek

•1•

Neměl jsi tam za mnou chodit. Měl jsi mě nechat umřít, takovou malou drzou nevděčnici.

Ale ty jsi byl seslaný z nebe, měl jsi poslání přijít právě pro mě, ať už jsem byla kdokoli.

Nevím, co se vám, nebešťanům, líbilo na osiřelém děvčátku jménem Danielle, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem hlad a ty si mi dal jídlo, to bylo všechno pro mě potřebné. Ne nějaký blonďatý kluk s očima v barvě pampelišek.

Proč zrovna pampelišek? Proč takové hloupé přirovnání?

,Pampeliško' bylo to první, co jsi pronesl při pohledu na mě, ve vlasech mi totiž přistálo chmýříčko. Vytáhl jsi mi ho a poslal ho po větru dál. Tehdy jsi tvrdil, že si ho poslal do Monaru, města míru, a že my se vydáme za ním.

A teď, když stojíme před bránou onoho města, říkáš, že tu z něj vyrostla pampeliška a že ji najdeme.

Já jen zavrtím hlavou a usměji se nad tvým bláznovstvím.

,,To se přece nemohlo stát, nemohlo sem doletět," prohlašuji.

Tentokrát se nad mým bláznovstvím usmíváš ty.

,,Tak já ti ho ukážu," ušklíbneš se a bereš mé prohlášení jako výzvu.

Strážci nás ještě u brány prohledají a pak už nás pouští do města. Ty sebejistě ihned zabočuješ a vedeš mě klikatými uličkami, jako bys tu už dlouhé roky bydlel.

Pomalu se dostáváme na louku plnou květin a ty bez jediného zaváhání zamíříš k jedné rostlině.

V trávě se schovává žlutý květ tvé nejoblíbenější květiny. Úžasem nedokážu nic říct. Ty se jen zazubíš a proneseš: ,,Tak co jsem říkal?"

Vypadal jsi tak jistě, i s tím tvým rozpustilým úsměvem. Nijak jsi mi nemohl dokázat, že tohle je ona květina, ale věděl jsi to, ať už to zpochybním, či ne.

Užuž jsem se tě chtěla zeptat ,Jak to můžeš vědět?', jenže jsem nechtěla pokazit šťastný výraz vítězství na tvé tváři.

Pousmála jsem se nad tvým úsměvem.

,,Kéž bych tu s tebou mohl být déle," zamumlal jsi teskně.

Grimasa na mé tváři ti jasně pokládala otázku ,Co?'.

,,Nic důležitého," usmíváš se a já ti na tvou lež naivně skočím. Jsem hloupá.

Chvíli ještě sledujeme tvou žlutou kamarádku, a pak vyrážíme na trh, kde stojí maringotka, ve které budeme bydlet a prodávat kvítí, vysvětluješ cestou.

Nechápu, jak to můžeš mít takhle naplánované a zařízené, ale mlčím a jen tě následuji.

Ukážeš mi maringotku a vydáváš se zpět na louku, pro luční květiny, z nichž pak uvážeš kytice a prodáš je na trhu.

Já si mezitím prohlížím náš nový příbytek a nestačím žasnout, kolik se v malé maringotce ukrývá místa.

Pozastavím se u obrazu, na němž je vyobrazen jakýsi palác v oblacích. Co mě na něm zaráží, jsou čtyři andělé poletující kolem něj - tvář jednoho z nich se až moc podobá tvé. Nebešťané mají ve vlasech vpletené květiny, a ty máš pampelišky... ani mě to nepřekvapuje.

Obraz nutí mé myšlenky dát se do pohybu a vířit ve víru různých vysvětlení, proč se tvůj úsměv nachází na plátně onoho díla.

Cíl už mám na dosah, ale vrznutí dveří prozrazuje, že do místnosti vstupuješ ty a všechny mé myšlenky se letí schovat do černočerného zapomnění, aby náhodou nebyly odhaleny.

,,Tak co, líbí se ti tu?"

Přikývnu a úsměv na tvé tváři se ještě více rozzáří.

Miluji tvůj úsměv... škoda, že zmizel tak brzy....

Názory, chyby, výtky? S úsměvem přijímám vše.