Duše mluví nahlas

Sníš? Sni dál.

Čauko!
Asi se neznáme, ale říkají mi Mia. Tedy....co to plácám? URČITĚ se neznáme! Vždyť žiješ jenom v mojí hlavě. Povídám si s tebou nejspíš, když se nudím, nebo co, sama tomu nerozumím. Ale víš, čemu rozumím?
Albus Brumbál kdysi Harrymu na otázku:
,Je to skutečné, nebo se to děje jen v mé hlavě?'
odpověděl:
,,Samozřejmě, že se to děje ve tvé hlavě. To ale neznamená, že to není skutečné."
Takže přece jsi skutečná! Nebo snad skutečný? Vždyť já ani nevím, kdo jsi, natož pak jakého jsi genderu. Vždyť ty se mnou ani nemluvíš...
Možná je to dobře. Jsi můj přesný opak. Nasloucháš, když žvaním o svým pocitech. Možná jsem to byla právě JÁ, kdo tě umlčel.
Snažil/a ses něco říct, ale zacpala jsem ti ústa kapesníkem, protože jsem se styděla za ta slova, která chceš říct. Už si vzpomínám.
Mnohokrát to byla krásná slova. Tak něžná! Tak poetická! Zároveň ale příliš melancholická. To je problém, víš? Mám trochu strach. Spíš trochu hodně. Ukazovat světu naši slabou a mnohem zranitelnější stránku je jako dobrovolně vlézt do jámy lvové bez brnění či nože. Je to jako prát se holýma rukama s obrem. Jako objímat kaktusy v Mexiku.
Nemáte nic a vaši nepřátelé toho využijí. I ti, jenž se domnívají, že žádné nepřátele nemají, se do takovéto situace dostanou jako nic a paradox je, že právě je tento osud postihuje nejčastěji. Mám tě ráda, ale pochop už konečně, že tě v životě nebudou milovat úplně všichni. Najdeš si človíčka, možná dva a s trochou štěstí třeba 3, kterým budeš bezmezně důvěřovat, necháš  je pevně zakotvit ve svém životě. Pak všichni ostatní budou jen figurky.
Přátelé? Ano, ale jen s tou částí mé maličkosti, ke které budu ochotná tě pustit.
Věříš mi? Ano, ale ne tak, abych ti odhalila svá temná tajemství.
Znamenám pro tebe hodně? Ano, ale žít budu úplně stejně i po tobě.
Takhle to dělají lidé, kteří už v životě párkrát zažili zradu, rozumíš?
Snažíme se vymyslet ochranný mechanismus. Skrýváme se v černých zákoutích a tam, teprve tam může promluvit někdo takový, jako jsi ty, mé milé dítě.
Teď si jistě říkáš, jak jsem ubohá. Hraju si na drsnou a nepřístupnou a přitom stále koukám lidem do očí s přesvědčením, že jim dovedu číst myšlenky. Nesu se jako vítězka, která měla spoluhráče přečtené, ještě než je vůbec poznala. Proč mě pokaždé tak překvapí, když zjistím, jak strašně mimo jsem byla? Nedovedu číst v lidech. Dokonce ani nejsem báječná drsňačka. Jsem ztracená stejně jako všichni ostatní. Máš právo to říct.
No jen to řekni, směj se mi za to, že ani neumím pořádně hrát vlastní hru.
Jsi konečně volná! Proč nic neříkáš? MLUV!

Ty jsi vážně můj úplný opak.
Myslela jsem, že když ti dám volnost, skočíš po ní hladově, jako kočka po myši a budeš se zlobit, protože na to máš právo. Dotknu se tvých křehkých dětských rtíků dospělácky spjatých do jedné mlčenlivé linie. Ticho.

Ty jsi taky pěkný případ, uvědomuješ si to?! Meleš, jen když nemáš! Člověk ti dá konečně prostor a ty? Úplně mými laskavostmi pohrdáš! Jsou ti snad málo?! Fajn, tak si tedy mlč. Co mně je po tom? Ale odteď už v tom případě nikdy nepromluvíš, je ti to jasné?

Promiň. Nechtěla jsem to udělat. Odpustíš mi, rozkošný motýlku? Je těžké žít s tím, když jsem si moc dobře vědoma, jak otravná a patetická jsem. Chtěla bych se stát umělkyní, snad být dokonce i slavná, ale trapností se propadám do země, když si někdo čte má díla. Zavazuji jazyk nevinnému výplodu své fantazie. Ještě trucuješ? Že se ptám, viď?
Jsi snílek. Upřímně řečeno, takoví jsou na světě potřeba nejvíc. Každý se jim směje, většinou nemají kolem sebe kruh takových těch "populárních" dětí, šance, že vyhrají titul krále/královny plesu je nulová, ale kde by byl bez nich svět?
Na počátku nebylo světlo, ale SEN. Ze snu se stal PLÁN a z plánu SKUTEČNOST. Stejný postup neminul ani všechny slavné vynálezce, o kterých se učíme v hodinách dějepisu. Kdyby se tenkrát nechali umlčet, jen proto, že se snažili nějak zapůsobit, bůh ví, čím bysme teď telefonovali! Bez snů a vizí by snad ještě na Staromáku stála hranice na upalování čarodějnic! Celé je to absurdní.
Máme toho SPOUSTU společného. Musela jsem být slepá, pokud jsem to doposud neviděla. My jsme dvojčata! Ano, jsme stejní.
Mám tě! Teď ses usmál/a! Směješ se úplně stejným způsobem jako já. Což mě vlastně přivádí k myšlence, že dvojčata si pomáhají. Co bys řekl/a na to, kdybych ti pomohla najít někoho, kdo si tě zamiluje? No, nekoukej na mě tak! Musí přece na celém širém světě existovat někdo hodný, trpělivý, vtipný a empatický, dostatečně na to, aby si tě pochoval a už tě nedal z ruky. Někdo, kdo si tě nechá takového, jaký jsi , i když  v tomhle stavu jsi dost nezvladatelným kusem na hodně pevné nervy. Až se najde duše, co se s tebou zapovídá, až uslýším ten hlas, rozkvetu.
I kdybychom měli křížem krážem projít celý svět, najdeme si parťáka, který tě ocení.
Jak by podle tebe měl vypadat? Povíš mi to?
Hej! Ty spíš?
Ahá, už to chápu. Nespíš, ale SNÍŠ. Tak si sni. Sni, jak dlouho chceš a příště mi dej radši facku, než tě zase hodím do kouta, protože umělci do kouta nepatří. Pamatuj si to.
Tak zle na tom ještě nejsme.