Život je jak věž z karet. Kterou si stavíme už od narození. Ale pak stačí jen malá chybička a celá věž spadne a můžeme začít stavět od začátku. Na světě je zhruba 7 miliard lidí a někteří nedokážou svou věž stavět od začátku. To se týká i mě. Měla jsem krásný život. Vše se mi dařilo. Co jsem chtěla, tak jsem dostala. Jednou mi, ale řekl ,, Hlavně si pamatuj, že život není procházka růžovím sadem, takže když spadneš nezapomeň se zvednou". Přišlo mi to směšné, však proč bych měla spadnout? Když mám vše a jsem šťastná, ale co mi v tehdy přišlo směšné, tak se stalo. Ale ty si tu už nebyl, aby si mi pomohl znovu vstát. Na vše jsem zůstala sama a já to nedokázala, takže se vše rozpadlo. No a co, bylo mi to jedno, už si tu nebyl. Ale pak jsem si uvědomila, že mám kolem sebe rodinu, která se kvůli mně trápí a bojí se o mě. Takže jsem musela na vše zapomenout. Ale co jsem měla jinýho dělat než daleko utéct, aby mi to tu vše nepřipomínalo tebe! Ale jak mám zapomenout? Když se uvnitř cítím mrtvá.
YOU ARE READING
Folly
FanfictionMěla jsem všeho co jsem chtěla. Ve škole jsem byla oblíbená, měla jsem spoustu kamarádu, i když skoro většina mě nenáviděla. Každou sobotní noc jsem chodila na párty, kde jsem byla středem pozornosti. A hlavně jsem měla úžasného přítele, kterého j...
