Dopisy Nikomu

Píšu to tobě, ty snad tušíš oč tu běží

Začínám teda slovy Tomáše Kluse. Velký tajemství, co?

Netuším, odkud ses o něm dozvěděl. Věděl to. Kdo? No přece On. Vždycky věděl, že ho poslouchám. Že svoje nejlepší narozeniny jsem strávila na jeho koncertu. A že mám ten velkej plakát s jeho podpisem. Vím, že se nemám za co stydět. Jenom, přemýšlel jsi někdy o tom, že by mi to zkazilo pověst? Protože jo, jsou i věci, na kterých mi záleží.

Tak mi prostě řekni, co jsi zač. Jsi další schíza v mý hlavě? Protože to si nemyslím. Věřím ti. Jenom, slíbíš mi, že mi řekneš, kdo vlastně jsi?

Moje realita mi někam utekla a já dál chodím mezi lidi a udržju si pověst tý alternativní holky, občas se usměju a každou volnou přestávku sedávám u automatu na kafe. S kelímkem horkýho kafe, samozřejmě. Však víš, bez cukru. Občas dobarvuju ty modrý vlasy a na blbý poznámky se jenom usmívám a říkám, že nejsem vodnice a nehodlám nikoho utopit. A teď poslouchám vánoční písničky a opakuju si, že nemám ráda Vánoce. Protože nemám. Když se někdo zeptá, říkávám, že jsem v pohodě.

Nejsem.

Nechápu, jak můžeš jenom z mýho roztřesenýho písma poznat, že nejsem v pořádku. A odepíšeš a jsou to jen věty a slova, ne? Ale na ten jeden jedinej moment to v pořádku je. Děkuju. Jenom nevím, proč to všechno děláš. Jak dokážeš do pár slov shrnout všechny ty pocity. 

Slyšel jsi ten smích? Byl můj. Trochu hysterickej, co? Nejsem psychouš. Jsem v pohodě. Nic se neděje. Zase se ozvu. Třeba, někdy. Však víš, dlouho to bez dopisů nevydržím. Však víš, dlouho to nevydržím bez Tebe.

Dopis od Některé pro Nikoho, adresou snad je Porucha v mé hlavě 666, zadní část mého rozbitého mozku.

...proč na vyhlídkový věži stojím s rozumem v koncích, s životem na startovní čáře, kolem ty nechápavý tváře.