Hezky voníš..

1

"Už si zase kreslíte o hodině?" Jako by mě právě probudili ze snu se překvapeně podívám na postavu nade mnou. "No já.." Uslyšela jsem jak se za mnou někdo zasmál. Ale ne, že je to jako vtipný. Z pohrdání. "To už je tento týden po čtvrté Edalyn. Když máte pocit, že látku zvládáte natolik, abyste si mohla o hodině kreslit, tak můžete zajisté po vyučování zůstat ve škole a vyřešit mi pár rovnic, co vy na to?" "Pane prafesore ale já-" Důrazný výraz vyučujícího mi ale stačil na to, abych pochopila, že v tomto argumentu jsem už rovnou prohrála, a tak jsem radši zmlkla. "Hele neboj, slyšela jsem, že má dneska po škole být i Zoe." "Možná tam i k něčemu dojde!" "Jaká škoda že tam nebudu!" Celá třída se smála. No super, zase tam budu s tou zkyslou ropuchou od vedle co na mě furt cení svoje zuby a bůh ví proč mám dojem, že si myslí, že jsme nejky.

Po vyučování jsem si sebrala věci a šla do prázdné třídy v přízemí. Tam jsem si sedla do úplně poslední lavice u okna a čekala než přijde profesor s náloží úkolů co mám za odpoledne stihnout. Najednou se rozletěly dveře dokořán a v nich se objevila ta osoba, co jsem zrovna teď chtěla vidět ze všech nejmíň - Zoe. Sedla si do lavice hned vedle mě a začala na mě děsně nepřirozeně mrkat. Z tohohle a z jejího mastnýho obličeje se mi udělalo zle. Znechuceně jsem se zakřenila a už jsem si chtěla přesednout když přišel profesor a oboum nám dal 2 papíry s přikladama. Po tomhle už naštěstí Zoé přestala a tak jsem měla klid.

Po asi půl hodině měla Zoe hotovo a odešla. Po dalších 10 minutách odešel i učitel, že si jde prý na kafe.
Bože můj tohle nikdy nemůžu dodělat. Však to jsme se snad ani neučili. Začala jsem si ze zoufalství kreslit. Po chvíli mě to přestalo bavit a usnula jsem..

Ke smyslům jsem se vrátila asi po hodině. Otevřela jsem oči a uviděla jak na mojí lavici leží něčí stín. Chvíli jsem ho pozorovala a z pozorování zjistila, že ten stín patří dívce. Po asi 5 minutách kdy se stín stále nepohnul jsem se rozhodla udělat první pohyb já. Zvedla jsem hlavu a promnula si oči jakože jsem se právě probudila. Potom jsem si s předstíraným překvapením všimla, že nade mnou někdo stojí. Otočila jsem se a konečně si prohlédla toho, kdo má pravděpodobně už celou prohlédnutou mě.

Měla oříškově hnědé oči a malé růžové rty. Lehce nanesené třpytky na jejích víčkách byly skoro tak rozjasněné jako ty co se jí blískaly v očích. Ne příliš tmavé hnědé vlasy, které se ve větru z otevřeného okna lehce pohupovaly, jí sahali po ramena. Řekla bych, že kdybysme si stouply vedle sebe, byly bysme skoro stejně vysoké.

Najednou se ke mně sklonila a zavřela oči. Nebyla jsem si úplně jistá co mám čekat, ale  při pocitu jejího dechu na mým krku jsem se začervenala. Myšlenka na to, že tu nade mnou minimálně 2 minuty nehybně stála (a to nevím jak dlouho tu byla mezitím, co jsem spala) mě znervóznila.

Usmála se a trochu se odklonila.

"Hezky voníš." Řekla a s úsměvem se mi intenzivně zadívala do očí.