Je chyba ve mně?

Kapitola 1

Vždycky jsem se považovala za hodného a milého člověka. Mívala jsem dobré známky a spoustu kamarádů. Ve škole jsem byla oblíbená a užívala život. Jak jsem se tedy dostala do tohohle stavu? Kde se vše zvrtlo?
***
Před 4 lety
***
V roce 2011 jsem nastoupila na střední školu. Měla jsem na výběr mezi dvěma Gymnázii, na obě jsem byla přijala. Lákalo mě velkoměsto, ale rodiče mě přesvědčili, abych šla raději na menší školu ve městě nedaleko domu. Poslechla  jsem a nastoupila na tam.
Ze základní školy jsem byla zvyklá na to, že mě mají spolužáci rádi a neměla jsem s lidmi jediný problém. Vždy jsem byla velmi komunikativní. Ve třídě semnou byly dvě dobré kamarádky z bývalé školy, a tak jsem byla ráda, že na takovou změnu nebudu sama. S jednou z nich jsem seděla v lavici a ta druhá seděla za námi. Vše se zdálo ideální.
Pravdou je, že ony dvě se navzájem moc neznaly a ani se moc rády neměly. Spojovala jsem je jen já a snažila jsem se, aby se nikdo necítil odstrčeně. Nemám ráda upřednostňování jedné nebo druhé kamarádky či kamaráda, jsme si přece vsichni rovni. Ano, spravedlnost a rovnost jsou věci, na kterým mi velmi záleží.
Prvních pár týdnů se zdálo vše v pořádku. Začala jsem si všímat, že se moje dvě kamarádky začaly více sbližovat a já byla ráda, že si rozumí. Alespoň se uvolnilo jistě napětí mezi nimi a byly jsme fajn trojka.  Moje mamka ale říká, že 3 holky nikdy nedělají dobrotu. Vždycky se utvoří dvojice a ta třetí zůstane na ocet. To je pravda, někteří lidé to tak dělají, já ale rozhodně ne, proto jsem o ničem takovém vůbec neuvažovala.
Pomalu jsem však začala pociťovat divné situace vůči mé osobě. Občas to byla narážka na mě, na mě chování nebo oblečení, brala jsem to s humorem, ale několikrát se mě to dotklo víc, než jsem si připouštěla. Jsou to přece moje dobré kamarádky, ony by nic takového neudělaly. Navíc nejsem žádná "citlivka", která se rozbrečí po každém špatném slovíčku. Jen mi už tyhle "nevinné" řeči začaly podrážet sebevědomí. Nechápala jsem co se děje. Co jsem udělala špatně, opravdu jsem řekla takovou blbost? Opravdu vypadám tak hrozně? Dnes bych to brala s nadhledem a neposlouchala, ale když je vám 15, tak si sebou moc jistí nejste a věříte všemu, co o vás někdo řekne. Hloupost? Možná. Naivita, ano. Každý jsme v tomhle věku naivní a vidíme svět jiný, než ve skutečnosti je. Vzpomínáte na sebe v 15 letech? Vše bylo vlastně velmi snadné a život nalinkovaný. Žádné starosti a závazky. Mysleli jsme si ale, že máme na ramenou všechnu tíhu světa a jsme nejdůležitější na světě. Moc dobře si tuhle dobu pamatuji, někdy bych se hned vrátila, někdy však vůbec ne.
Někdy bych však své patnáctileté já chtěla navštívit ve snu a říct: "Neboj, vše dobře dopadne, vše co se ti teď děje tě jenom posílí". A tak je to přece se vším v životě nebo ne?
Po nějaké době mi bylo jasné, že jsem jenom kopací panák, do kterého se mé kamarádky naváží, aby si zlepšily náladu. Absolutně sem nechápala co se stalo, proč já? Proč teď?