Druhý Experiment

Pozvání

Kapitola 1 - 14:02, 7. Března 2032. 

Konečně je pátek, nemůžu tomu uvěřit, po tom celém týdnu. Cítím se tak unaveně. Několik testů, ty moje akce… No bylo toho moc. Cestou domů si s Alexem povídáme o našem dnešním dnu ve škole a on se zmínil, že dnešní test mu nedopadl dobře. Snažím se mu vysvětlit, aby si z toho nedělal moc velkou hlavu. On je moc chytrý, ale ne vždy se zadaří. Vzpomínám si na to, když jsme byli menší a Alex se mi snažil pomáhat ve škole. Škola mi moc nešla, ale teď je to mnohem lepší. „Hele Alexi, co si sednou do parku? Dlouho jsem v žádném nebyl." Napadlo mě. „Jasně, super nápad." 

Sedneme si na lavičku, chvíli si povídáme. A já nemůžu přestat myslet na tu krásu kolem. „Kdy jsi byl naposled v parku?" Zeptám se. „To ani nevím. Počítá se venčení psa?" „Ano." „Tak to jsem byl včera." A začneme se smát. „Já nebyl v parku dlouho." 

Po chvilce vytáhneme telfony a zkontrolujeme zprávy Alexovi píše je holka a mne přišla zpráva od Space Industries. Nevím co je to za zprávu, ale řeknu to Alexovi. Vypne telefon a já mu přečtu zprávu nahlas.

,,Dobrý den, Rádi bychom s Vámi probrali v naší hlavní budově v Londýně pár záležitostí. Pokud byste měli zájem , odepište na tuhle zprávu. Děkuji s úctou Space Industries.”  

„Měl by jsi to přijmout, řekne Alex. Sice nevím co po tobě chtějí, ale měl by jsi tam jít.” „Dobře, řeknu mu, zkusím tam teď zavolat a uvidíme co mi řeknou, počkej chvilku hned jsem zpět” „Jasně.” Nevím co si o tom myslet. Je to zvláštní. Proč by psali zrovna mě? Podívám se na Alexe a ten se na mě usměje. Úsměv mu oplácím a jdu volat. Přijdu za Alexem, ani mu neřeknu co se stalo, ale řekl jsem mu, že budu muset odejít. Moc chtěl vědět co mi řekli, ale já mu nechtěl nic říct a šel jsem pryč. Když jsem se o tom dozvěděl byl jsem zmatený, nevěděl jsem kam mám jít a hlavně za kým, abych se mu svěřil a probral to s ním. Napadla mě Zoe moje přítelkyně. Rozhodl jsem se za ní zajít a probrat co si o tom myslí a pak půjdu domů. 

Dojel jsem za Zoe, nevím kde mám začít. Vysvětlil jsem ji to tak rychle, že mne vůbec nepochopila. „Počkej a jaký je důvod odletu? “ ptá se. ,,No…kolonizace jiné planety.” Odpovím. „A vrátíš se?” „Snad ano.”„Snad?” „Nevím jak to bude probíhat, ale všechno řeknou až tam.” „Ale jakmile přijdu do té budovy, nevím jestli se vrátím.” „Tak to tě nikam nepustím.”

Je mi hrozně, vím jak moc tam chci, ale zároveň nechci Zoe opustit. Ale jestli chci něco dokázat tak tam musím. Vrátit bych se mohl asi tak za rok, ale to jí říkat nebudu. Vím co jsme toho spolu prožili, ale půjdu. 

„Tak bychom se mohli rozloučit.” Řeknu slabým hlasem. „Když to tak chceš…” Nedokážu se na ni takhle dívat, když pláče. Jediná možnost jak se tomu vyhnout je odejít. „Je mi líto, musím jít.” Vstanu, něžně ji vezmu za ruku, přitáhnu si ji k tělu a něžně ji políbí .„Musím jít.” Prohodím v tichu. Jsem u dveří a v tom se ozve. ,,Neodcházej.” „Musím, určitě vás nějak kontaktuji, Ahoj.”