•To není jen hra•

⭐️SANDY⭐️

Ozval se pronikavý hlas který probudil všechny v místnosti. Posadil jsem se na posteli a díval se do rozzlobeného obličeje vychovatelky.
,, Do deseti minut ať jste všichni na snídani!!" zařvala a odešla. Rozhlédl jsem se po pokoji a viděl další děti které se rozespale koukali po ostatních.

Na vysvětlenou, jmenuji se San jsem sirotek a proto jsem na tomhle místě.
Všichni tu na mě řvou a šikanujou protože jsem malý. A vlastně jiný než ostatní. Chci odtud vypadnout. Nepatřím sem, jsem jiný a mám jiné cíle než ostatní. Ani moji rodiče mě nechtěli proto mě dali sem a rok nato zemřeli. Patří jim to, necítím žádný smutek když si na ně vzpomenu.
Když jsem se konečně trochu rozkoukal tak jsem se radši začal rychle oblíkat, protože když přijdete pozdě moc se tu s vámi nemažou. Týden nedostanete večeři a nikdo se s váma nesmí nejméně měsíc bavit. Jó,... to mi dělají celý život takže,...žádná změna.

Šel jsem konečně na snídani a cestou se díval na ty známé odřené zdi které vídám celý život. Když přijdu do modře vymalované jídelny ucítím na sobě pronikavé pohledy. Došel jsem na konec místnosti a sedl si k opuštěnému stolu. Sedím tu vždycky sám. Ostatní by se se mnou nejspíš kamarádili ale bojí se. Já se jim nedivím, taky bych sám se sebou nekamarádil. Bojí se protože mě tu tyranizuje skupinka třeťáků. Je mi 13 a jim už skoro 17. Brzy odtud vypadnou půjdou si hledat práci. Ale do té doby to musím snést. Proč si vybrali zrovna mě? Proč já? tyhle otázky si kladu každý den. Když jsme pod dohledem ošetřovatelů nemůžou mi nic udělat ale jakmile si jdou lektoři lehnout nebo jsou někde jinde, začne peklo.

Dneska je ke snídani ovesná kaše...fakt mňamka. Ušklíbám se nad jídlem a přehrabuju lžičkou tu nažloutlou břečku. Když zvednu pohled uvidím o tři stoly dál sedět, je.
Radši zase pohled upřu do talíře a dál se přehrabuji ve svém jídle.
Když se ozve vysoký cinkot zvonku, zvednu se ze židle a jdu směrem k našemu pokoji.

Den proběhl až do konce bez sebemenších problémů až na to že jsem si při pádu ze schodů roztrhl ret a narazil zápěstí. Fakt pruda. Při fotbalu jsme prohráli. Samozřejmě kvůli mě protože prý jsem nebyl dost rychlý. Fotbal mě nebavý. Přijde mi že všechny sporty které v téhle podělané barabizně musíme hrát jsou k ničemu. Těším se až odsud vypadnu.

Večer když jsem šel do té plísní zarostlé sprchy... Víte každý týden se musíme aspoň jednou umýt, i když nevím proč.
Přišel jsem tam a oddechl jsem si, když jsem zjistil že tam nikdo není. Svlékl jsem se, stoupl si pod sprchu a otočil kohoutkem. Když jsem byl podle mého názoru už umytý dost, vylezl jsem a usušil. Přes dlouhé slepené vlasy jsem nic moc neviděl a tak se snažil nahmátmout oblečení poslepu. Když jsem měl konečně na sobě aspoň kalhoty ucítil jsem na rameni studenou ruku která mě strhla na zem. Praštil jsem se hlavou o zem a snažil se otočit na útočníka. Můj odhad byl správný. Za mnou stál Peter a škodolibě se usmíval.

Pak ze stínů vyšel Hook ( velitel skupiny) a jeho dva poskoci, Ralf a Geen. ,, Ale, ale, ale kdopak se nám tu schovává, že by náš maličký Saníček?" řekl škodolibě. To už jsem se já postavil a koukal se mu přímo do očí.
Ze zadu ke mě přiskočil Peter a zkroutil mi ruce za záda abych se nemohl hnout. Podrazil mi nohy a já už se zase válel na zemi. Přísahám že jednoho dne mu to oplatim.
To už ke mě přišel i Hook a vrazil mi jednu pěstí. Zatočila se mi hlava, ale to už mi zleva přilítla další rána přímo do spánku. Vytryskly mi slzy a hlava mi spadla na dlaždice. Další rány jsem dostal do břicha a do nosu. Krev z nosu se valila ale jim to bylo fuk. Ještě třikrát mě praštili do hlavy dokud se neujistili že jsem v bezvědomí.

Všude byla tma. Tma. Tma. A černá tma. Vzpomněl jsem si na svoje noční můry ale pak jsem ucítil něco studeného na obličeji. Pomalu jsem otevřel oči ale hned je zase zavřel aby se mi do nich nedostala voda. Dal jsem si před obličej dlaně ale někdo mi je strhnul zpátky a držel je u země. Když se přesvědčili že jsem vzhůru popadli mě Ralf a Geen v podpaždí a vlekli mě k velkým dřevěným dveřím. Nevzpomínám si že by tam někdy nějaké byly. Za nimi byla místnost metr na metr. Hodili mě na zem a Hook ke mě přistoupil. Vzal mě pod krkem a zmáčkl. Plivl mi do obličeje a víc stisknul můj krk. Už jsem se začal lehce dusit když promluvil. ,, Jestli někomu něco cekneš budou to tvá poslední slova. Rozumíš ty malej parchante!!" zatřásl mnou a já kývl z posledních sil na souhlas. Když už jsem si myslel že mě vážně uškrtí, pustil mě a zavřel dveře.
V tu chvíli jsem se rozbrečel.