slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 25 - Tam, co je to schované

Lenka nás zavedla kousek do lesa. Jednou jsem tady byla s ní a Hagridem. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom do Londýna mohli letět na testrálech. Upřímně, ta stvoření mi trochu naháněla hrůzu, zatímco mi zároveň připadaly nádherné. O testrálech se ví, že jdou vidět pouze když jste viděli někoho umírat. Nevím proč, ale viděla jsem je také, i když jsem nikoho umírat neviděla. Teda, alespoň si to nepamatuju. Nepamatuju si, že bych přihlížela na někoho, jak se z něj vytrácí život. Ale jde to vůbec? Musela jsem být hodně malinká, když mi tak strašlivý pohled neutkvěl v paměti. Nebo jsem si ho jen nedokázala vybavit?

Po krátkém přemlouvání Lenka všechny přiměla nasednout na ty krásné tvory. Dlouho jsme letěli nad krásnými, rozlehlými lesy. Pod námi se rozprostírala kopečkovitá krajina, která vypadala, jako by byla nekonečná. Dívala jsem se na ten skvost pode mnou a byla jsem uchvácena z toho nádherného výhledu.

Když jsme také proletěli bouří, uviděla jsem první světla Londýna. Vypadaly jako hvězdy na obloze, jen v menším množství. I na to, jak byl Londýn velký, nekonečné obloze se nevyrovná ani celý svět. Ani ten náš, ani ten mudlovský.

Dlouho jsme kličkovali mezi loděmi nad Temží, či temnými uličkami. Po nějaké době jsme však spočinuli před tou, mně neznámou, červenou telefonní budkou. Všichni jsme si do ní vlezli. Věřte mi nebo ne, bylo to velmi natěsno. Necítila jsem se úplně nejlíp, ale neměli jsme na výběr.

Výtahem jsme sjeli až do patra, které potřebujeme.

,, Odbor záhad" oznámil nám výtah naši polohu a my všichni se vydali nejistým krokem vpřed. Před námi se rozprostírala dlouhá kachlová chodba a na jejím konci se vyskytovalo to, co hledáme.

,, Tady je to.. " pronesl Harry, když jsme se začali přibližovat. Zatajil se mi dech. Nebyla jsem nikterak odvážná, vlastně jsem byla v téhle situaci úplně nahraná. Strach mě pomalu ovládl a já nedokázala na nic myslet. Co když tady umřu? Jak na to budou reagovat rodiče? A.. Co Draco? Kde je Sirius?

V hlavě jsem měla plno otázek a v krku sucho. Zůstávala jsem vzadu s Lenkou. Obě jsme se snažily zakrýt nás strach, i když jsme obě věděly, v jakém nebezpečí se nacházíme. Někde tady se nachází... Pán zla...

S tichým 'lumos' jsme vešli do dveří oddělení odboru záhad. Museli jsme najít Siriuse, než mu pán zla jakkoliv ublíží. Harry podle svých vzpomínek hledal regál číslo 95. Když jsme se k němu však dostali, nikdo tam nebyl. Ani nikde poblíž se Sirius, či nedej bože někdo jiný nenacházel.

,,Tady by měl být.. " pronesl Harry a začal se rozhlížet.

,, Harry..." upozornil na sebe Neville.
,, Je tu tvoje jméno" pronesl rozklepaným hlasem a pohledem, upřeným kamsi mezi poličky. Harry neváhal ani vteřinu a přešel ke své věštbě. Dlouze ji zkoumal pohledem a my všichni čekali na jeho reakci. Ještě než věštbu opatrně uchopil do dlaně, přejel nás rozklepaným pohledem.

,, Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána zla se blíží... Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc jakou Pán zla nezná.." všichni jsme se na sebe vyděšeně podívali. Věděli jsme, že je to Harry. Že to v jeho osudu je napsáno, že porazí Pána zla. Že to on se bude muset podílet na vraždě muže, který zabil nespočet lidí, včetně jeho rodičů, největšího černokněžníka všech dob..

,, Neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ! "ozvalo se hlasité zalapání po dechu.

,, Harry!" výkřikem upozornila Hermiona na přítomnost jednoho ze smrtijedů.