DEPRESE

Silné pocity úzkosti. Pocity marnosti i zbytečnosti. Pocity samoty. Pocity viny. Pocity, že život nemá smysl. Špatně spávám. Mám bolesti duše a tendenci je řešit skokem z okna. Nechci trpět, už ne. Pocity beznaděje. Život mi připadá nudný a nezáživný a přitom bych z něj měl mít radost.

Žiji ve světě, který se mi nelíbí, není pro mě. V tomto světě nemohu jednoduše dýchat. Nepatřím sem. V mysli si vytvářím bludné a děsivé kruhy. Mám stavy, kdy se mi silně zvedne tep a mám pocit, že každou chvíli vybouchnu. Mívám dny, kdy bych se nejraději sebral a dlouhé hodiny marně bloudil po okolí sám se svojí hlavou. Duševně trpím, nemohu ovládat vlastní myšlenky.

Můj mozek stále pracuje a nemůže přestat, i když si to silně přeju, aby jsem mohl mít chvíli klid. Všeho si všímám, všechno vidím, všímám si maličkostí. A všechno mě děsí, mám strach z toho, co bylo, z toho, co je, i z toho, co bude, nemůžu přestat myslet na své chyby a minulost.

Připadá mi, že lidé okolo mě jsou hloupí, a čím hloupější, tím šťastnější, protože nemají problémy s vlastním myšlením, nemusí nad tím přemýšlet. Můj život provází závist, nekonečná závist ke všem ostatním, protože je neustále nepronásleduje strach a lítost. Často pláču a vše mne dojímá. Mám ve všem zmatek a produktivita mé mysli klesá.

Vlastně ani sám nevím, co mě ještě drží při životě, mé zájmy se rychle vytrácí. V podstatě jen přežívám ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Nenalézám sebepoznání, protože kdykoliv to zkusím, moje hlava včele s problémy na mne zaútočí, chvíle klidu a svobody. Často se dostávám do stavů melancholie. Trpím velkou vnitřní nejistotou. Jsem přecitlivělý a rigidní, bojím se o svojí sebekontrolu. Kladu na sebe samého nerealistické nároky. Pohybuji se v nejistém prostoru vlastních problémů.

Pocity neužitečnosti. Nikdo nevidí, jak se doopravdy cítím, a ani bych to nikomu nepřál. Vím, že mne blízcí nevnímají takového, jakým ve skutečnosti jsem, snažím se před nimi uchovat masku, jakoby se nic nedělo a já jsem štastný a veselý, opak je pravdou. Nesdílí mé starosti. Všechno mě tu dusí, mám pocity jakoby moje vlastní hlava bojovala proti mému srdci.

Nechci už takhle dál žít, nemůžu. Nevím, co dělat. Nemám sílu - duševní sílu. Trápení, stres a utrpení. Nedostatek osobní identity, ztrácím poznání sám sebe. Bojím se, moc se bojím. Jsem zoufalý z každodenních problémů mé mysli. Připadá mi, že mám na čele cedulku s nápisem: "Pojď a jestli máš špatnou náladu a vztek, tak mě seřvi, udělej ze mě hlupáka. Jen si bouchni, ať se ti uleví a odejdi jakoby nic!" Už jsem unavený tím věčným žitím. Bojím se lidí a nevím, z čeho se radovat, jakoby bylo čím dál méně důvodů se radovat. Jsem taková živá mrtvola. V hlavě se mi roztáčí kolotoč ustaraných myšlenek.

To jsou mé pocity, mé deprese, můj každodenní chléb.
A největší hrozba depresí? Sebevražda, nad kterou občas přemýšlím. Není to cesta od všech problémů? Osvobození?

Svou úvahou chci pouze vyjídřit své pocity, a hodilo se mi použítí svých myšlenek na úvahu. Rád bych řekl že nechci ukončit svůj život, jedná se pouze o myšlenky.