-CALL ME BY YOUR NAME- /k.th-j.jk

1.0 Kdy, když zatím ne?

,,Zatím!" To slovo, ten hlas, ten postoj.
Tehdy jsem poprvé slyšel, že by se někdo loučil slovem ,,zatím".
Znělo drsně, odměřeně a pohrdavě, pronesl to se skrytou lhostejností lidí, kterým je v celku jedno, jestli se s tím druhým ještě někdy setkají.
To je první vzpomínka na něj. A dodnes si ji dokážu vybavit. Zatím!
Zavřu oči, pronesu to slovo a ocitám se zpět v Itálii před mnoha lety, kráčím naší příjezdovou alejí a dívám se, jak vystupuje z taxíku, na sobě rozevlátou bílou košili s rozhaleným límečkem, sluneční brýle a slamák.
Všude kůže. Najednou mi potřásá rukou, podává mi svůj batoh, vytahuje ze zavazadlového prostoru kufr a ptá se, jestli je můj otec doma.
Možná to začalo právě tehdy a tam: košile s vyhrnutými rukávy, oblé paty, které klouzaly dovnitř a ven z ošoupaných espadrilek a nemohly se dočkat, až budou moct okusit cestu vysypanou horkým štěrkem, která vede k našemu domu. Každý jeho krok se ptal: Kudy na pláž?
Náš letošní letní host. Další nuda.
A potom se otočí zády k autu, téměř bezmyšlenkovitě mávne volnou rukou a pronese nedbalé Zatím! k jinému cestujícímu v taxíku, který se s ním nejspíš podělil o jízdné z nádraží. Nepřipojil žádné jméno, žádný žert, kterým by své neotesané sbohem zjemnil, nic.
Bylo to jeho jednoslovné rozloučení: spěšné, smělé a přímočaré – jak se komu zlíbí, jemu je to ukradené.
Jen počkejte, pomyslel jsem si, takhle se bude loučit i s námi, až přijde čas odjezdu. Hrubým, nedbalým Zatím!.
Do té doby ho tu budeme muset šest týdnů trpět.
Byl jsem dokonale vyděšený. Nepřístupný typ.
Ale mohl bych si ho postupně oblíbit. Od oblé brady po oblé paty. Potom bych se ho během pár dnů naučil nenávidět. Toho samého muže, jehož fotografie na formuláři žádosti na mě před několika měsíci vyskočila s příslibem okamžité spřízněnosti.

~1.0~