Killteam

Kapitola 1. - Pilot

Začal se smát. „Tohleže ho má chránit?" ukázal na nás dva, stojící v přesném postoji pozoru. Martin se na něj zadíval.

„Ano, tohle ho má chránit." Znovu se zasmál.

„Myslel jsem, že naše dohoda jednala o jednotce zabijáků, ne o páru sotva odrostlých štěnat." Martin se na něj zadíval.

„Když myslíte, mohu vám dát jednotku zabijáků, kteří by odvedli horší práci než oni dva dohromady." zadíval se na nás. Náš protokol však nedovoloval zírat jak na šéfa, tak na zákazníka. Znovu se zasmál.

„Nedělejte ze mě idiota." Tentokrát se zasmál Martin. Ale jeho oči se nesmály ani za nic. Byly tmavě hnědé, v tomto šeru téměř černé.

„To bych si v životě nedovolil." právě zalhal. Muž na něj chladne pohlédl.

„Jsem vám pro smích?" Martin pouze zakroutil hlavou.

„Jste mi tolik pro smích, jako jsem já pro smích vám." pohlédl na muže. Muž se zachvěl. „Když vám říkám, že oni provedou lepší práci než jednotka, myslím to vážně. A co je nejlepší, lidi to od nich nebudou vůbec čekat. Budou si myslet, že jsou bezbranní a neschopní, což oni v žádném případě nejsou. Navíc, lépe zapadnou do prostředí než parta starých chlapů." Martin naklonil hlavu. „Máte ještě nějaké otázky." Muž si nás mezitím prohlížel.

„Co všechno umí?" Martin se usmál.

„Všechno. Od různých druhů bojových umění po manipulaci se širokou škálou zbraní. Lillian má velice oblíbené skryté nože a střelné zbraně. Zato Jake je spíše bojový typ, jeden z mých šampionu v bojovem umění. Na zápasech velice oblíbený." Muž pokýval hlavou.

„Vypadá silně a svalnatě." obrátí se znovu na Martina. „Dobře, beru je. Ale pokud svůj úkol nesplní, nepřejte si mě." potřásl si s Martinem rukou.

„To se nestane." zazubil se Martin a kývl hlavou na nás dva. „Bežte si sbalit, s panem Nevillem se setkáte za 10 minut před východem z budovy."

„Ano pane." zahlásili jsme společně a vydali se do svých pokojů. Když se za námi dveře zavřeli, Jake se na mě podíval.

„Další zakázka, hmm. A tentokrát nechráníme toho, kdo nás kupuje. To je zvláštní." pokrčila jsem rameny.

„Asi budeme chránit jeho sotva odrostlé štěně." cituju jeho slova. Jake se zasmál.

„Nejspíš. Uvidíme se potom. Žádné zdržování, víš jak na tom jsi s dochvilností." udeřím ho pěstí do ramene. Jake se zakymácel.

„Stejně jako ty s rovnovánou." mávnu na něj a vejdu do svého pokoje, kde si sbalím pár svých zásadních věcí. A nože. Hlavně svoje nože. Za necelých 7 minut jsme s Jakem setkali na chodbě a mlčky se vydali na místo shledání. Martin tam na nás čekal s obálkama.

„Vaše doklady a kapesné." zazubil se. „Jména máte stejné." Alespoň že tak. Obálky jsme si vložili do tašek.

„Informace o misi." podal nám desky. Vzali jsme si je od Martina a nahlédli dovnitř.

„Budeme dělat bodyguarda jeho rozmazlenému synovi?" nadzvednu obočí. Martin se zasmál.

„Nejen to. Z té školy mizí lidi, ale nikdo o tom nemluví. Chce své sotva odrostlé štěně chránit. Bacha na federály. Sice máme dohodu, ale víte jak to s nimi je." Martin na nás mrkl „Jinak, tohle vás dva nijak neomlouvá od cvičení a sobotního zápasu." přikývli jsme. „A ještě něco. V té škole budete jako studenti. Znovu, žádné potíže." nazdvedneme znovu obočí.

„Naučíme se něco nového?" Martin pouze zakroutí hlavou. „Jak se chovat jako student v případech dalších akcí." poplácá nás po zádech. „Hodně štěstí a nezapoměňte mě průběžně informovat."

„Rozkaz šéfe." zasalutuje Jake a my se vydáme vstříc novým dobrodružstvím. Venku na nás čekal nervózní pan Nelson.

„A, tady jste!" koukne na hodinky, „a přesně načas." srazí obočí k sobě. „Nastupte, tašky do kufru." uposlechneme ho. Tašky odložíme do kufru a nasedneme na zadní sedačky jeho prostorného černého SUV. Jeli jsme sami, pouze s řidičem, který s námi za celou dobu cesty neprohodil ani slovo, pouze si nás prohlížel ve zpětném zrcátku. Další, který nevěří. Tím lépe pro nás. Cesta trvala nejméně půl hodiny. Řidič nás pořád sledoval zpětným zrcátkem. Já se koukala z okna, mezitím co Jake datloval do telefonu. Píše si s Martinem. Pokud chceme zapadnout, musíme se chovat jako normální osmnáctiletí teenageři. Ale jak? Z myšlenek mě vyrušil řidič.

„Vystupovat." ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili. S Jakem na sebe kokrčíme rameny a vystoupíme z auta. Ocitneme se na prostorném parkovacím plácku před obrovskou vilou. Jake zapíská.

„Pěkný barák." podívá se na mě. „Zavři pusu, vlítne ti tam moucha." zatlačí mi zespodu na bradu, jakoby mi opravdu chtěl pusu zavřít. Smetu jeho ruku..

„Jako malej." zasměju se a jdeme si pro své tašky, které nám podával nervózně přěšlapující řidič. Z tašky se ozvalo nám známé zacinkání, když jsem si ji brala z řidičovi ruky. Jake se na mě zazubil.

„Slyším, že jsi vybavená." řidič hlasitě pokl a radši se vypařil.

„Vždy vybavená, stejně jako ty. Vím, že tam někde schováváš svého miláčka Glocka." zasměju se. Myslím si, že nám chování se jako puberťáci půjde, s tímhle přístupem a humorem, který nikdo krom nás nepochopí. Dveře se otevřely a zevnitř vyšel úhledně upravený pán.

„Pane Nelsone," kývl hlavou na pana Nelsona, který zrovna vystupoval z auta. Chvíli pak koukal na nás.. „Mládeži.". S Jakem jsme se zazubili. „Následujte mě, prosím. Ukážu vám vaše pokoje." Koukli jsme se po panu Nelsonovi, který jen kývl. Jake si hodil tašku na rameno a rozešel se ke schodům vedoucím k hlavním dveří, následovaný mnou. Nejspíš sluha nás vedl přes mramorem zdobené chodby, schody pokrytý karmínově červeným kobercem a co se zdálo jako zlaté zábradlí. Tady asi někdo neví co s penězi, nejspíš podnikatel či obchodník. Na to, co nejspíš prodává asi ani nechci myslet.

„Zde je pokoj pána." ukázal na jedny ze dveří „A zde pokoj dámy." Jake se rozesmál.. Sluha ho spražil pokojem. Jake se přestal smát, ale na ústech mu furt hrál ten jeho pobavený úšklebek.. „Omlouvám se." Sluha ho jen přejel pohledem.

„V pořádku. Moje jméno je Hubert, rád vás poznávám. Odložte si věci do svých pokojů a za 5 minut se hlaste dole v jídelně. Pan Nelson s vámi bude ještě chtít probrat nějaké záležitosti a také se budete muset seznámit s Michaelem, jeho synem." pouze přikývneme. Pak ale uslyším jemné cvaknutí dveří. Otočím se za zdrojem zvuku. Vidím, jak se leknutím pohnul stín ve škvíře dveří.

„Myslím, že Michael už poznal nás." zašklebím se na Jakea a vstoupím do svého pokoje.