Noční můry nás pronásledují už od dětství. Od té doby, co se nám poprvé připletly do přeslazených snů, s nimi ovšem každý z nás cítí jakési podivné spojení. Máme je rádi a zároveň je nenávidíme. V noci se kvůli nim převalujeme na posteli, s vytřeště...
Ve svém pokoji mám jen jedno okno. Na první pohled to ani jako okno moc nevypadá. Je to spíš jen nakřáplý kus ušmudlaného skla ledabyle narvaný mezi zažloutlými plastovými panely, který by i průměrný člověk, příslušník střední vrstvy, zcela určitě považoval za starý krám, jenž se nedá pořádně otevřít a zavřít, a jehož majitel si ho patrně ponechává jen proto, že je mu příliš líto odvézt ho tam, kam patří; na skládku.
Avšak pro mě je právě tohle jedno okno čímsi výjimečné.
Až donedávna jsem se s ním vídala jen ráno, když jsem vyrážela do práce, a večer, když jsem se z práce naopak vracela. Teď u něj ovšem trávím celý svůj den. Hledím do něho celé hodiny a ono zase celé hodiny hledí do mě, zatímco navzájem zjišťujeme, kolik toho o sobě ještě nevíme.
Proč?
Před pár dny se v našem městě začaly dít věci jako vystřižené ze špatného post-apokalyptického bijáku. Všechno to odstartovala tragédie, která se stala na začátku minulého týdne. Na náměstí toho dne stála skupinka středoškoláků a čekala na svého učitele, který je měl doprovodit na nádraží. Když dorazil, zdálo se, že je všechno tak, jak má být; jedni studenti si mezi sebou se smíchem vyměňovali nově nabyté víkendové vzpomínky, zatímco druzí nespokojeně remcali o tom, že už je zase pondělí. Učitel žáky mlčky spočítal a už se s nimi chtěl vydat na vlak, když v tom jeden ze studentů začal řvát jako divý. Postupně se k němu začali přidávat další a další, nakonec i sám učitel. Lidé, kteří kolem nich pak procházeli se zastavovali a plakali a naříkali. Sledovat je bylo prý tak zneklidňující, že si mnoho zvědavců u svých oken vytrhalo šílenstvím vlasy. Trvalo to ani ne pět minut. Pak celý dav utichl a skácel se na zem. Podle policie byli všichni do jednoho mrtví. Tenhle děsivý incident se odehrál ještě dvakrát, pokaždé s jinými lidmi a v jiných částech města. Místní autority, dokonce i ty sebemenší, se snažily všechny uklidnit, ale když se stejná nehoda stala uprostřed jedné z konferencí pro veřejnost, lidi z města to zkrátka zabalili. Zavřeli se v domech, zabarikádovali si okna a okolnímu světu se vyhýbali velkým obloukem.
I teď se všichni až na mě bojí vyjít ven nebo chodit k oknu. Nemám jim to za zlé. Rozumím jim. Chápu to. Sama již nejspíš nikdy nedostanu z hlavy ten zvláštní pocit, který se mě zmocnil, když mi mezi prameny projely vlastní prsty. Až tehdy jsem si uvědomila, jak mrtvolně chladné jsou. Nezapomenu ani na ten pevný stisk, kterým mi má dlaň sevřela chomáč vlasů na zátylku. Nechtělo se mi věřit, že v ní mám takovou sílu. A pak ta bolest. Znám bolest, ale tohle bylo jakoby se mi někdo snažil vytrhnout myšlenky z mozku.
Kdyby nebylo toho okna, mohla jsem vám toho teď říct mnohem víc. Mohla jsem vám vyprávět o smrti, mohla jsem vám povědět, jaké to je pozbýt poslední zbytky zdravého rozumu. Místo toho tu ale teď sedím u svého okna, živější než kdy jindy, zcela příčetná, a popisuji tu ničím nezajímavý všední život jen proto, že mám strach porušit slib, který jsem mu dala.
Slib, že mu každý den položím a zodpovím jednu otázku.
Překvapuje mě, jak dlouho se nám ten prapodivný řetězec tázacích vět daří udržet. Už jsme probrali barvy, tvary, zvuky, oblíbená zvířata, rostliny, roční období i počasí a stále v tom pokračujeme. Až se bojím, že mi jednou dojdou otázky, nebo nebudu vědět, co odpovědět. Některé naše konverzace si dokonce zapisuji. Dělám to protože... vlastně ani nevím proč. Je to jen tak, pro jistotu, pro sichr. Aby tu po mě zbyly nějaké vzpomínky až jednou ztratíme nit a já si šílenstvím vytrhám vlasy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
