Továrna na noční můry

Peníze nebo život?

 Naše rodina byla odjakživa chudá. Nikdy jsme si nemohli příliš dopřávat. Už moje babička pečlivě obracela v ruce každou korunu před tím, než se rozhodla, zdali mi za ni má koupit dárek ke čtvrtým narozeninám, nebo místo toho raději nakoupit něco do domácnosti. Když jsem nastoupil na státní průmyslovou školu, nedělal jsem si přílišné iluze o tom, že by se to mohlo změnit, zvlášť jelikož jsem se rozhodl studovat zedničinu. Jednoho pondělí mě však chodbě oslovil inzerát, který to měl všechno najednou změnit.

Žlutý plakát se na mě usmíval a lákal mě svými velkými červenými písmeny. Nadpis hlásal ,,Peníze nebo život?". Pohledem jsem sklouznul k oznámení o tom, že místní výzkumné středisko hledá dobrovolníky, na nichž by otestovali svůj převratný vynález, zařízení, které umožňuje lidem platit místo penězi svými roky života. Nadšeně jsem si utrhl jeden z lístečků s telefonním číslem. Zdálo se to až moc dobré na to, aby to byla pravda, ale i tak jsem na něj ještě téhož odpoledne po vyučování zavolal. A kupodivu, hned druhého rána si se mnou ochotně sjednali schůzku. Na operačním sále mě přivítali dva chirurgové. Po půl hodině rýpání se mi v zápěstí mě radostně vyprovázeli z ordinace s tím, že mi úspěšně aplikovali čip. Nemuseli mě pobízet dvakrát, abych si ho šel poprvé vyzkoušet. Naproti jejich sídla příhodně stála cukrárna s lahodnými zákusky ve výkladní skříni. Paní pokladní se na mě sice dívala jako na smyslu zbaveného, ale jakmile jí pípla kasa, že jsem úspěšně zaplatil, už dále nic nenamítala. Potom jsem se stavil ještě v pár obchodech. Koupil jsem mámě nové šaty, babičce náhrdelník z diamantů a pár dalších drobností.

Říkal jsem si, že tak šťastný den bych měl ještě předtím, než přijdu domů, zakončit dobrým pivem v hospodě. Jako mnohokrát toho dne jsem přišel k pultu, řekl si o litr zlatavé tekutiny a byl připravený platit svým životem. Tentokrát nicméně platba selhala a terminál vyplivl varovnou větu: ,,Nedostatečný počet let! Zůstatek 1 hodina!". Po zádech mi projel mráz. Je to možné, že bych za jedno odpoledne utratil celý svůj život?

Zdrceně jsem se vracel do školy, kde zrovna končila poslední hodina praxí. Zatímco všichni odcházeli, nepozorovaně jsem vnikl na dílnu. A jak jsem tak doháněl práci, co jsem dneska kvůli své rozmarnosti nestihl, začal jsem si postupně uvědomovat, že mi přináší daleko větší štěstí než všechny ty nepotřebné věci, za které jsem utratil svůj život.

Jakmile jsem skončil u stroje, dohrabal jsem se k nástěnce, u níž to všechno začalo. Zbývalo mi posledních pět minut bytí. Z kapsy jsem vytáhl černý fix a trochu ho opravil. Slovo peníze jsem začernil a život jsem dvakrát silně zakroužkoval. Pak jsem jej upustil a se zatměním před očima jsem naposledy vydechl.