Nikdyvíc (povídka 2.- šílenstí)

Nykdyvíc kapitola 2.

Proč zrovna já?

Proč zrovna já jsem musel mít jeho první pohovor?

Vždyť je nový případ a nové případy nemám na starosti já. Navíc tu jsem skoro nový. Půl rok? To není moc. Ale co si to namlouvám, byl jsem jen obětní beránek. Nikdo jiný nechtěl, a já nebyl když se vybíralo, tak los padl na mě...

V tu chvíli kdy mi to oznámili jsem měl v krku Saharu. Zabíjel bych pro sklenici vody. No, zabíjel je silné slovo. Ale určitě bych za ni cokoliv dal. Třeba něčí život...

Ten pocit když jsem si to uvědomil byl nejhorší. 

Asi tak kolem šesté hodiny večerní jsem šel po chodbě v levém křídle. Ani už nevím proč. Snad kvůli nějakým papírům, které bylo potřeba odnést do kanceláře či co. A moje cesta naneštěstí vedla přes oddělení číslo 6. Oddělení pro závažné případy psychických chorob. Dá-li se to tak říci. Zkrátka tu jsou ty nejzávažnější a nebezpeční. 

Jako psychiatr bych jistě měl mít pevné nervy, ovšem zároveň musím podotknout, že zdaleka nejsem jediný, kterému zde stydne krev v žilách. Samozřejmě ne ze všech pacientů.

Jakmile jsem došel na dohled od oněch těžkých mřížovaných dveří, které mají bránit pacientům v úniku, kdyby náhodou proklouzli z cely, okamžitě jsem pocítil onen známý svíravý pocit na hrudi. Hlídači na mne kývli, já kývl na ně, a oni mne vpustili dál. 

,,A je to tady. Teď se za tebou zavřou dveře a není úniku,jak pro ně tak pro tebe..."

Skoro jsem povyskočil když se za mnou dveře s třesknutím zabouchly, i když jsem to čekal.

Svíravý pocit se ztrojnásobil. Jsem si jist, že na pohled jsem v oněch chvílích vypadal opravdu směšně. Několik set metrů jsem byl ustrašený jako myš, vylekaný ze sebemenšího šustnutí, cupitající s trhanými pohyby a těkající očima. Potom jsem se prudce napřímil, nasadil vážný, nadřazený výraz a-až strojeně-pomalu a klidně jsem se vydal stále vpřed po chodbě, oči upřené na mřížovaný východ přede mnou. Nebyly to ty celé železné dveře, které mají mříže jen jako okénko, ale ty typické dveře pro věznice (ty s okénky máme u cel), takže můžete zřetelně vidět co se za nimi děje. V tomto případě se za nimi nedělo nic, jen tam stáli (zády ke mě) dva strážníci. Jak jsem jim záviděl jejich pozice. Byli v bezpečí,  na rozdíl ode mě. Díval jsem se na ty dveře, svítily, vábily, měl jsem chuť utíkat. Nechodím tu moc často (Bohu dík), ale tohle se mi ještě nestalo. Tak intenzivní strach jsem necítil.  

Náhle moji pozornost upoutala jedna z cel. Přesněji cela číslo 64.  V hlavě se mi automaticky vybavili informace o onom pacientovi.

Hans Scott. 49 let. Schizofrenie. Časté bludy. Manželku obětoval Cthulhu.

Zastavil jsem se.

,,Čeho se bojíš? Je to jen člověk, stejně jako ty. Možná přišel o rozum, ale pořád je to člověk. Není to monstrum. Je z masa a kostí. Je to normální člověk."

Při slově normální jsem se pozastavil.

,,No, normální možná ne..."

Pomalu jsem přistoupil k cele, jako bych se chtěl přesvědčit, že se v ní opravdu nenachází nějaká netopýří stvůra s hlavou chobotnice.

Opatrně jsem pohlédl do okýnka.

V cele se nacházel muž středních let, rozcuchaný s opuchlýma očima (nejspíš celé noci nespal), které v jednom kuse těkaly sem a tam , vykulené, plné strachu a rozčilení. Pobíhal po cele a mumlal: ,, Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn."

,,Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní."

Jak zvláštní knihou asi tenhle člověk musí být. Co za chaos asi musí mít v hlavě? Chaos, kterému rozumí jen on sám. Co musel zažít? Co je příčinou toho, že se z něho stalo toto? 

Měl jsem tolik otázek, že jsem radši přesunul svou pozornost o celu dále. 

Cela číslo 65.

Harold Strossman. 40 let. paranoidní porucha, úzkost, fobie. Přesněji agorafobie, nyktofobie a hafefobie. Strach z otevřených prostor, tmy a doteků.

Nejprve jsem nikoho neviděl, proto jsem se podíval z jiného úhlu a již jsem ho spatřil. Chudák, bylo mi ho líto (což je neprofesionální a okamžitě jsem věděl, že by mi ředitel nejspíš dal facku, kdyby to věděl). 

V rohu na posteli seděl schoulený, hubený muž s hnědými vlasy. Celý se třásl, držel si kolena a vzlykal: ,,Brzy bude tma, to ne, co si počnu.Rozsviťte, prosím, nesnáším tmu, prosím, na kolenou vás prosím, rozsviťte. Ah, ta zeď,je příliš studená a vlhká, připomíná mi matku, nesnášel jsem ji..."

Tak žalostný pohled jsem nemohl snášet. Přešel jsem dále.

Cela číslo 66.

Zarazil jsem se. O něm jsem nic nevěděl. Jméno, věk, chorobu. Nic. Se zaujetím jsem pohlédl do cely. 

Na kraji postele seděl s nohou přes nohu vzpřímený, hubený mladík a četl. Pleť měl až nezdravě bledou s trochou pih, ale do tváře jsem mu neviděl. Vlasy barvy havraního peří, rovné a rozcuchané. Na sobě měl bílou košili, černé kalhoty s páskem a černou vestu s kapesními hodinkami na řetízku, se kterými si ledabyle pohrávaly jeho dlouhé a mrštné prsty. Byl klidný a na pohled sebejistý, ale ne namyšlený, a  na rozdíl od všech bláznů kolem v celách byl, jak už jsem řekl, klidný. Z každého jeho sebemenšího pohybu, nádechu a výdechu, otočení listu knihy, pohybu prstů a  pohledu na černé hodinky, z naprosto každého pohybu byla cítit nenucenost a klid. Byl klidný jako by si ani nebyl vědom kde je. Nebo možná byl, ale až příliš dobře.

Ani nevzhlédl od knihy a klidným, elegantním  pohybem ruky mi zamával.

,,Zvláštní. Ani se neohlédl, moje boty žádné zvuky nevydaly, zrcátko taky nikde nemá. Tak jak-..."

,,Tady jsi."z přemýšlení mě vytrhl čísi hlas za mými zády.

Velmi rychle jsem se otočil,instinktivně jsem zvedl papíry,co jsem držel, abych jimi mohl dotyčného za mnou udeřit po hlavě.

Místo nebezpečného šílence se mi však za zády zjevila postava mého kolegy Johna Moora s překvapeným výrazem.

,,Málem jsem z tebe dostal mrtvici. Takhle mě nelekej, víš, že to tu nemám rád." řekl jsem. 

S Johnem se známe z Miskatonické Univerzity. Studovali jsme spolu. Je stejně starý jako já a za ta dlouhá léta se z něj pro mne stal něco jako bratr a nejlepší přítel.  Vytáhl mne z mnoha šlamastyk, pomáhal mi při učení, a mnoho dalšího.  Snažil jsem se mu to oplácet jak nejlépe šlo, ale pořád má přede mnou náskok. Sem na Arkham přišel asi o rok dříve než já, takže má mnohem víc zkušeností a hodně často mi dává rady. 

Přívětivě se usmál a potáhl si brýle na nose.

Znovu jsem pohlédl do cely onoho mladého muže. Ten nám nevěnoval sebemenší pozornost a dál si četl.

,,Pověz, kdo je ten mladík?"

,,Ten?" pronesl John rozpačitě. ,,Ah, to je nový pacient. Zatím nevíme. Jeho první pohovor zatím ještě neproběhl, přivezli ho včera. Ale povídali se o něm divné věci. Potřebujeme, aby někdo stanovil diagnózu, ale všichni se bojí. Víš, právě proto jsem tě hledal. Odhlasovalo se, že s ním máš v osm výslech"

,,Upřímně nevypadá nějak, nebezpečně. Nechápu proč je tady. Co že se to o něm vlastně po-... " uprostřed věty jsem se zastavil a prudce se na něj otočil.

,,Cože?!"

Říkal to asi jako popravčí, který předčítá rozsudek smrti.

,,Je mi vážně líto, že ti to musím říkat zrovna já, ale je to tak."