𝔸 𝔹 𝕀 𝔾 𝔸 𝕀 𝕃

i. probuzení

Byl krásný letní den. Pro většinu byl další jeden z mnoha. Ale ne pro všechny.

Na centrální základně tajné organizace Shield se připravoval jeden důležitý krok.

V jedné z laboratoří se zrovna chystali na zákrok.

Uprostřed místnosti stála nemocniční postel. Vypadla obyčejně, až na malou holčičku, která na ní ležela.

Mohlo by jí být pět nebo šest. Ale nebylo. Ona totiž už více jak sedmdesát let spala.

Našli ji, stejně jako Steva Rogerse, zamrzlou v ledu.

Kvůli séru super vojáka se podařilo Kapitána Ameriku probudit už před dvěma lety.

„Už můžeme začít."

„Dobře."

„Pomalu zvyšujte její tělesnou teplotu."

„Ano pane."

„Co její životní funkce?"

„V pořádku."

„Dobře. Pokračujte."

V tom se najednou dívka pohla.

„Pane, už se probouzí."

„V tom případě informujte velitele."

Zatímco mladý doktor běžel obeznámit s touto novinkou ředitele základny, dívka se probudila.

„Dobré ráno Abigail," oslovila ji zatím jenom přihlížející sestřička. Měla z celého týmu doktorů největší zkušenosti s dětmi.

„Kde to jsem?" zeptala se rozespale Abigail.

„Právě jsi v nemocničním pokoji, zlatíčko. Měla jsi takovou nehodu. Jak se cítíš?" zeptala se jí opatrně. Nesměla ji vyděsit.

„Jsem trochu unavená," odvětila a zívla. Což bylo po sedmdesáti letém spánku zvláštní.

„Je tu Peggy?" zaptala se s nadějí.

„Je mi to líto, Abi. Ale Peggy tu momentálně být nemůže," odpověděla ji vzápětí.

„Jakto?" otázala se smutně.

„Víš je tu jedna věc, kterou nevíš. Ale tím tě nebudu teď zatěžovat. Nemáš hlad?" snažila se o změnu tématu.

„Nemám," odpověděla a u toho hýbala hlavou tak moc, až ji kolem hlavy poletovaly její dlouhé hnědé vlasy.

„V tom případě se ještě prošli. Abys nebyla unavená. Dobře?" odpovědí ji bylo zínutí.

„Až se vzbudíš, tak tě přijdu navštívit."

ǁ

„Jak jsi se vyspala, zlatíčko? Tady máš snídani."

„Dobře a děkuji," rozzářily se jí oči při pohledu na palačinky.

„Abi, víš," začala po snídani sestřička, „prospala jsi sedmdesát let."

Po tomto prohlášení se Abigail zalily oči slzami.

„Takže Peggy tady už není," zaptala se smutně. Přitom se jí z očí začala valit slzy.

„Je mi to líto, ale není. Teď se nacházíme v organizaci, kterou Peggy založila. Byla by moc šťastná, že jsi ji taky navštívila. A teď se půjdeme podívat za panem Furym, ano? On to tu celé vede,“ snažila se jí sestřička uklidnit.

Po souhlasu se zvedly a vyšly na chodbu. Vydaly se doleva až došly ke skleněným dveřím, které vedly pryč z ošetřovny. V tichu, které narušovalo pouze občasné popotáhnutí Abigail, došly ke dveřím.

Byl na nich štítek se jménem - N. Fury. Po zaklepání a následném pobídnutí ke vstupu vešly dovnitř.

Byla to vcelku normální prostorná kancelář, ale nebyly zde žádné osobní věci.

Nick Fury byl celkem vysoký muž tmavé pleti, na hlavě měl pleš. Ale nejvíce zvláštní na něm bylo, že měl přes jedno oko pásku.

„Proč ten pán vypadá jako pirát?“ zeptala se Abigail a začala se potichu smát. Po slzách byly na jejích tvářích už pouze stopy.

Sestřička neodpověděla, ale bylo vidět, že ji trochu zacukaly koutky. „Pane, už jsme zde, jak jste si přál,“ pověděl jenom.

„Dobře,“ odpověděl, „agentko Hillová, dostáváte se ke mně do kanceláře,“ druhá část jeho odpovědi byla mířena do zvláštní věci, kterou měl v uchu.

Následně už čekali jen na příchod agentky Hillové. Ticho přerušovalo pouze tiché chichotání pocházející od Abigail.

Pořád ji pán, který seděl za stolem připomínal piráta, kterého viděla v jedné pohádkové knížce. Jediné, co mu chybělo, byl klobouk na hlavě a papoušek sedící na jeho rameni.

ǁ

„Agentko Hillová, mám pro vás úkol. Budete se starat o slečnu-“ začal po příchodu agentky do místnosti, ale byl přerušen.

„Já jsem Abigail Carterová. A vy?“

Slečna Hillová se na ni podívala překvapeně. Nebylo moc lidí, co by si velitele dovolo přerušit. Když uviděla malé dítě, tak se otočila s tázavým pohledem na Furyho. Přikývnutí brala jako souhlas, že to myslí vážně.

„Já jsem Maria Hillová, Abigail,“ nakonec odpověděla na otázku malé holčičky.