Samantha's Pov
Procházím malou podzimní vesnicí jménem Holmes Chapel, odkud pocházím. Dalo by se říct, že se tu znám téměř s každým. Je odsud i slavný Harry Styles, zpěvák, který dříve zpíval se skupinou One Direction. Jinak zvaný také lamač dívčích srdcí. Prý je to jen potetovaný chlapec, který se ke každé dívce chová jako ke kusu hadru. Teda - nerada soudím lidi, které neznám, ale aspoň tohle se ke mně dostalo. Já osobně na něj svůj názor nemám - i když jsme v podobném věku a chodili jsme spolu na základní školu, Harrymu je teď 25 let a mně táhne na 24. Vídali jsme se na chodbách, ale on byl vždy zahalený v černém oblečení, které vlastně nosí doteď - co jsem zahlédla na fotkách, které vydal bulvár. Ne, že bych si ho nějak všímala, vlastně ani nevím, proč jsem se právě o něm tolik rozpovídala, ale nejspíš to bylo proto, že v Holmes Chapel nikdo jiný slavný není. Až teda na paní Hofferovou, která každé ráno na náměstí dětem dává svačinu do školy, protože se kolikrát stane, že jejich rodiče chodí pozdě domů. Přijde mi, že to dělá už celou věčnost. Je to stařičká, ale opravdu moc hodná paní. Dříve, když jsem byla malá, jsem si od ní taky brala každé ráno toust. Moje maminka umřela, když mi bylo pět a můj táta - Daniel - se vracel pozdě v noci domů, aby nás oba sám uživil. Nikdy jsem mu to nezazlívala, věděla jsem, že to dělá pro mě. Ale když jsem přicházela po škole domů a nikdo tam nebyl, tak mi občas jako malé bylo smutno po mamince. Každou neděli jí s mým tátou chodíme na hrob měnit květiny. Jako malá jsem tam nechtěla chodit, protože mi přišlo, že maminčin hrob vypadal jako každý jiný hrob a moje maminka přeci byla jiná než ostatní. Umřela na zápal plic, který včas neléčila. Teď ale její hrob navštěvuji ráda a vždy si vzpomenu, jak mě držela za ruku a zpívala mi, aby se mi nezdály spatné sny. Pousměju se nad tou myšlenkou, když procházím na náměstí, kde se kolem paní Hofferové hromadí kupička dětí. Zandám si pramen svých tmavě hnědých vlasů za ucho a pozoruju paní Hofferovou, jak šťastně dětem dává do ruky křupavé tousty. Sklopím zrak na své boty a kráčím se svým termohrnkem s horkou kávou dál, ještě se za ni ohlédnu, abych si připomněla své dětství, když v tom do mě vrazí někdo vysoký a mně mé kafe vylétává z ruky přímo na můj světle hnědý kabát. S uleknutím sebou trhnu a chytím se za dekolt, který mě pálí. Je podzim, proto je můj kabát jen z lehké látky. Cizinec se otočí a zastaví se.
,,Neumíš čumět na cestu?'' Poví hrubě vysoký kudrnáč s černými brýlemi, černým tričkem a černými džíny. No kdo to jen asi může být? Mé popálené ruce, které díky studenému větru už nepálí se sehnou pro hrnek, který leží na zemi.
,,Omlouvám se.'' Prohodím a chlapec jen zavrtí hlavou a otočí se zpět na jeho cestu. Netrvá ale dlouho, než se otočí zpět mým směrem. To ale už nevidím, jelikož jsem stihla udělat pár kroků směrem k mé práci.
,,Samantho?'' Ozve se medovým hlasem a já se trochu napjatě otočím.
,,Jsi to ty!'' Zasměje se chraplavým tonem hlasu a já jen slabě přikývnu.
,,Jo, jsem. Ahoj.'' Pozdravím slušně a na tváři se pokusím vykouzlit co nejupřímnější úsměv. Jenže mé oblečení bohužel stále zdobí skvrny od kafe, které na mě před chvilkou bylo vylité.
,,No ahoj!'' Ušklíbne se a dojde ke mně, sundá si brýle a nasadí si je do kudrnatých vlasů, které mu lemují až po jeho ramena.
,,Ty.. si mě pamatuješ?'' Povím trochu nevěřícně a pohledem střelím po Harrym, který je o hlavu vyšší než já.
,,Comprensivová základka! Jsi ta malá ufňukaná holka, co vždycky byla všude první, nosila si ty brejle co měly sklíčka jak popelník, že? O dvě třídy níž!'' Nemohla jsem si nevšimnout pobaveného úsměvu na jeho tváři. Zamračím se nad tím, ale jen tiše vydechnu.
,,Nojo, to jsem byla já.'' Zamumlám a kouknu se na hodinky na svém předloktí. ,,Harry, moc se omlouvám, ale jdu pozdě do práce, budu už muset jít.'' Zdvořile se pousměju a otočím se na patě s tím, abych mohla konverzaci ukončit a vydat se do kavárny, ve které pracuji.
,,Werberová!'' Uslyším za sebou, nezbývá mi, než se otočit.
,,Do kolika pracuješ?'' Zeptá se vytlemeně kudrnáč s pohledem upřeným na mou maličkost.
,,Do devíti.'' Houknu mu zpátky a jeho úsměv se změní v mírný úšklebek. ,,A kde?'' Zavolá na mě.
,,Jestli to tak moc toužíš vědět, najdi si mě, Stylesi!'' Zasměju se a on jen zavrtí jeho kudrnatou kšticí a uchechtne se. Otočí se zpátky na stranu, kterou měl v plánu jít a já taktéž. Rychlým krokem se rozejdu do své práce. Možná, že už chápu, co všechny ty údajné slečny na Harrym viděly.
