Northern Stars

Prolog

Před čtyřmi měsíci

Na stěně tikaly hodiny. Odbourávaly všechny mé naděje, cíle a především život. Ten se mi před pár měsíci vléval do žil v plnohodnotných várkách, koloval mou krví jako miliardám dalších bytostí. A přeci stačil jeden den, jediná rutinní záležitost, aby se začal až moc rychle ztrácet.

Předtím jsem si neuvědomovala, jak vysokou cenu budeme muset jednou všichni zaplatit. Teď už to přede mnou nikdo nedokáže skrýt. Hrané úsměvy, dárky, falešné přání, ba ani rodina nemohou změnit, co je všem na očích. Náš čas, to je nejvyšší možná měna v celém vesmíru. Ti nejmoudřejší, s ním pečlivě nakládají od začátku do konce. A ti ostatní, se s ním snaží rozumně naložit až ke konci. Jako já.

Vnímala jsem jen pohledy všech okolo, když mě vezli na vozíčku, protože jsem nemohla vstát, nemohla jsem ani pohnout rukou. Byla jsem slabá. Tak moc, že jsem nedokázala udržet své slzy na uzdě a ty se občas skutálely po mých skoro bílých tvářích.

Sestra musela jinam, proto mě nechala na chodbě před ordinací vedle matky s malým klučíkem. Žena se na mě podívala a rychle se odvrátila, její syn na mě spočíval pohledem déle. Snažila jsem se aspoň trochu usmát. Bylo mu okolo pěti let, nemusel vidět takové věci jako byla dívka na dně. Slyšela jsem, jak někdo přichází směrem k nám. Zastavil se těsně za mnou a nepěkně nařídil chlapci, ať se dívá jinam.

,,Nechte toho, Rumlowe. Nic špatného neudělal, děti mají být zvídavé." mírně jsem ho pokárala a omluvila se šokované
matce. Nebylo divu, že si radši odsedla se synem pryč. Kdo by také chtěl pobývat vedle umírajícího člověka a ozbrojeného muže.

Měl za úkol mě hlídat, jako tolikrát předtím. Byla jsem dcera jednoho velmi důležitého člověka, zda v pozitivním nebo negativním slova smyslu to nevím. Můj otec dělal špatné věci každý den a já jsem jeho trest. Lépe řečeno má nemoc. To, co mě spaluje. Lidé mi to říkali. Říkali, že mou rodinu stihne odplata, ať dříve či později. Brala jsem to vše na lehkou váhu, jako pár slov vyřčených do ticha. Avšak, právě ty jsou nejvíce slyšet.

,,Slečno Pierce můžete!" vyvolala další ze sestřiček mé jméno a chtěla se ujmout mého vozíku. Rumlow jí odstrčil a odvezl mě do ordinační místnosti sám. Přehánět byla jeho specialita. Jako kdyby někomu záleželo na jediném tvorovi, když mu nezáleží na smítku prachu. Zastavil se se mnou a stále mi byl nablízku.

,,Dobrý den, slečno Pierce." usmála jsem se nad oslovením doktora, spíše jsem se o to pokusila. ,,Polaris, prosím." muž přikývnul. Bylo na pohled jasné, že ho mé jméno zaujmulo, i když ho už musel vidět v záznamech. ,,Takže Polaris přejdeme k důvodu vaší návštěvy. Vaše výsledky jsou více než... řekněme zvláštní." podíval se do nějakých záznamů na počítači. Chvilku přemýšlel. Rumlow se za mnou nespokojeně zavrtěl. ,,Většina lidí ve vašem stádiu má velké bolesti a zároveň spoustu energie. Nejste jediná, která to má naopak, ale o to bude vše těžší." povzdychl si. Sundal si dioptrické brýle a pohlédl mi přímo do očí. Věřila jsem, že to nedělá za účelem zrady a přeci jsem potlačila všechny bouřlivé pocity. ,,Čeká vás tvrdý boj."

,,Já vím." a musím vyhrát.