Phoebe I.

1.

Dnes ráno bylo obzvlášť chladno. Déšť smáčel ulice, které byly prázdné jako by zde nikdo nežil a díky šeru vše působilo ponuré a poněkud smutné. Déšť ovšem nijak neovlivnil jak vypadala obydlí v malém městě zevnitř a tak ne vše bylo vždy tak ponuré jak vypadalo.

Toto se ale nedalo říct o růžovém pokojíčku jednoho domku asi hodinu za městem. Pokojíček vypadal doslova skvostně. Všechny čtyři zdi měli světle růžovou tapetu s bílými květinami, bílé police byly plné panenek s mrkacími očíčky a plyšáků různých barev i velikostí. Celému pokoji vévodila velká postel lakovaná bíle a vystlaná peřinami v růžovém povlečení s fialovými motýlky. Přesto zde bylo něco ponuré.

Uprostřed pokojíku seděla u malého bílého stolečku a dětským čajovým servisem malá postava navlečená v naducaných fialových šatičkách s volánky a s nášivkami srdíček. Černé vlásky jí dosahovaly na ramena a v drobných, hubených ručičkách svírala mrkací panenku s ohýbajícími klouby, blonďatými vlásky a strojeným úsměvem jako má každá panenka.

Jakmile tahle malá osůbka však zaslechla zvuky kroků, blížících se k jejímu pokoji roztřásly se její drobné ruce a do velkých hnědých očí se vkradla panika, smíšená se strachem. Joel.

Než se maličká osůbka dokázala probrat z myšlenek sama, udělala to osoba za dveřmi tím, že zaklepala.,,Mohu jít dál Phoebe? " Škvrně v šatičkách upustilo panenku z rukou a pomaličku vstalo a doťapkalo ke dveřím.,,Můžeš." špitlo tiše a další vlásky spadly mezi velké oči.

Dveře se otevřely a v nich stanula vysoká postava. Vlasy už měl kompletně protkané šedibami, připomínající blesky a oči jako bouře, stále vypadaly neklidně.,,Co že Nejseš na snídani maličká hm?" pozvedl obočí a usmál se na osůbku.

,,Já.... Um.. Nemám hlad..." zamumlalo dítko, avšak jen aby nemuselo používat rody. Vždy se totiž pletlo. On nebo ona? Joel vždy říkal, že je ona, ale také si pamatovalo slova maminky. Jsi můj milovaný chlapeček Charlie. Maminky, která už s ním není, nechala dítko s Joelem ona? Dokázala by být taková? Osůbku zabolelo u srdce.

Joel ji ale vytrhl z myšlenek. ,,Ale jíst bys měla, jsi jenom kost a kůže Phoebe. " usmál se na ni, přičemž vypadal ještě děsivěji. Phoebe, osůbka, se otřásla. To mělo být teď její jméno, ale dva roky si stále pamatuje jméno, které dostala od maminky. Charlie. Jsem přeci Charlie. Jsem chlapeček... Na to nesmím zapomenout. Bohužel, osůbka už pomalu jméno zapomínala, jak se tak stává, když není používáno. Sám se raději tedy nazýval osobou, to ale před Joelem nikdy nesměl prokecnout.

,,Tak pojď, jsou lívance. " zvedl osůbku Joel do náruče a donesl ji až ke stolu. Malé stvoření kňuklo, když bylo prosazeno na židli, ale neřeklo nic. Jen hledělo na Joela a utápělo se v myšlenkách na útěk.