Život za slepými zdmi

1.

Je den mých prvních narozenin, ale popravdě jako malé dítě jsem narozeniny vnímala jenom jako otravnou situaci, při které přijedou divní lidé a budou se dožadovat práva mě pochovat. Samozřejmě, že mě moji sourozenci nedají.
Moje sestra a bratr. Brácha je hrozně vtipný, hlavně když dělá bubliny. Sestřička mě brání ze všech sil a poučuje mě. Stejně jí nikdy nezapomenu, že mě nenáviděla, když jsem byla menší.
Maminka je ta nejmilejší. Dokáže vykouzlit ze lžíce letadlo. Je tu úžasný.
Tatínek si mě moc nevšímá. Asi jsem ho něčím rozzlobila, ale nevím čím. Od té doby, co jsem řekla své první slovo mě ani nepochoval.

Jujda nanku, maminka mě dala školky. Je tu hodně dětí. Všichni jsou tak hodní. Tak nejsou. Nenávidím to tu.
Jídlo taky nebylo nic moc. Už se těším domů a povím všechno mamince.
Jsem tady poslední....zase. Čekám tu vždy s paní učitelkou. Případám si, jako bych jí byla na obtíž. Proto radši sedím u stolečku a kreslím si. Jsem potichu.
Někdo zaťukal na dveře, že by maminka? Ne, ve dveřích stál tatínek. Něco dlouho řešil s paní učitelkou.
Dojeli jsme domů. Jakmile auto uastavilo běžela jsem dovnitř a šla si hrát s autíčky a mou panenkou.
Sestřička si se mnou přišla hrát, ale hned zase odešla.
Omylem mi ujelo jedno autíčko. Tatínek na něj šlápl. Křičel na mě a dal mi facku. Rozplakala jsem se.
Bojím se ho.....