Hodiny ubíhaly, Hermiona pustila Dracovu ruku. Potichu vylezla z postele a přešla do koupelny. Studená sprcha ji probrala a připomněla jí jejich druhé setkání.
Vyšla z ministerstva, kde pracovala už tři roky. Začalo pršet, Hermiona chvíli jen tak stála a čekala, až na ní dopadnou první kapky. Překvapeně se otočila, když se nad ní objevil stín černého deštníku. Draco stál v těsné blízkosti, jediným pohledem se pozdravili. Nabídl jí rámě a pomalým krokem se vydali do parku. Procházeli se a čím víc Hermioně byla zima, tím víc se k Dracovi tiskla. Chtěla se zeptat, jak věděl, kdy končí v práci. Ale nechala to být. Bylo to jedno, jak to věděl. Byl tady. Byl s ní. Byli spolu. Přestalo pršet, Draco zavřel deštník a poodstoupil, aby napravil správnou vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy neměli rádi. Hermiona učinila krok k Dracovi a zvedla se na špičky, aby ho políbila. Chytil ji jemně za paže a odtáhl ji. Pousmál se a pohladil ji po vlasech. Otočil se a rychlým krokem odešel.
Ještě teď si Hermiona vybavovala, jak ji opustila všechna síla. Všechny dny, které prožila bez něj se vlekly. Osušila se a oblékla si Dracovu košili. Bosky přeběhla do obývacího pokoje, rozsvítila lampu vedle křesla, ve kterém se usadila a otevřela jeho rozečtenou knihu. Pokaždé tam měl jinou knihu, četl mnohem rychleji než ona. Tentokrát to byly básně. Endre Ady, maďarský spisovatel. Se zaujetím se začetla. Párkrát si lokla nedopitého vína, schoulila se do klubíčka a usnula s knihou na klíně.
Provinile Dracovi ukázala svou ruku. Podíval se na prstýnek, pak na Hermionu, znovu na prstýnek a zhluboka se nadechl. Otočil se k ní zády a odešel k trávníku. Sehnul se a došel zpátky k Hermioně. Sundal jí zásnubní prstýnek a položil ho do její druhé ruky. Chytil ji za ruku a s největší něžností jí přivázal na prázdný prst sedmikrásku. Hermioně po tváři stekla slza. Položila své rozpálené čelo na Dracovu hruď a tiše plakala. Políbil ji do vlasů. Chtěla zastavit čas, zůstat s ním, nikdy ho nenechat odejít. A přitom to byla její chyba. Už když souhlasila, věděla, že je to špatně. A Draco místo toho, aby ji uhodil a opustil, přebil její zasnoubení s Ronem svým slibem lásky. Nezasloužila si to. Jak by bylo všechno jednodušší, kdyby ji Draco odsoudil. Bylo by to oprávněné. Byla by spravedlivě potrestaná, místo toho dostala rozhřešení. Nikdy nevěřila na bezmeznou lásku. Nebyla dívkou, která doufala, že najde toho ,,pravého". Sliby pro ni nikdy nic neznamenaly. Proto si začala s Ronem, který všechno naplánoval za ni. Proto měla přítele, který byl společenský a milý a oblíbený v kolektivu. A proto souhlasila s tím, že si ho vezme. Jenže potkala Draca. A všechno se změnilo. V jediném pohledu si odpustili, v jediném doteku si vyznali lásku, v jediném gestu se s ní zasnoubil. Teprve nyní všechno dávalo smysl. Konečně měla kde složit svou unavenou mysl. Stal se její jedinou jistotou, ke které se utíkala.
Hermionu probudilo, jak ji někdo zvedá. Ucítila měkkost postele, usmála se a objala rukou Dracovo tělo. Hladil její mokré vlasy a tím ji ukolébával. Vždy ji přenesl, když usnula v křesle. Navzájem se střídali v tom, kdo je vzhůru. Takové krátké noční hlídky.
Ve svůj svatební den se usmívala, ale uvnitř ní všechno křičelo. Procházela uličkou všech svých známých, lidí, kteří jí nikdy nerozuměli, kterým se přizpůsobovala. Kvůli těmto lidem celý život bojovala o to zapadnout mezi ně. Kráčela v bílých šatech, které se jí vlastně ani nelíbily. Došla k muži, který ji měl rád jako obyčejnou dívku. Ron ji měl prostě a jednoduše rád. Zatímco někde venku byl Draco... Pro kterého byla výjimečnou. Přepadl ji strach. Pokud existuje peklo, tak tam skončí, napadlo Hermionu. Blahopřáli jim štěstí, lásku, toleranci. Jen se usmívala a děkovala.
