Nádech Smrti

ÚTĚK

Bylo studené podzimní ráno, kdy jsem se jako každý jiný den probudila, abych mohla jít vyvenčit našeho německého ovčáka, Blacka.
Achjo, stupidní podzim. Pomyslela jsem si.
Abych to vysvětlila, nesnáším podzim. Nesnáším jak je vše mrtvé, bez života. Kdybych mohla, klidně ho vymažu z celého života. Nebo budu jak medvěd v zimě a celý ho prospím.

Uh, já se ani nepředstavila, že? Jmenuji se Natálie, ale říkejte mi Natka. Posledních pár hodin čtení budu váš jediný přítel. Přítel, který vám odvypráví jak to vše začalo a proč je svět úplně jiný, než byl kdy dřív.
Udělejte si čaj, čtěte nejlépe na podzim, ať se dokážete dokonale vžít do toho, co se vlastně stalo. Nebudu to protahovat, jdeme na to.

Kde jsem skončila? Ano, šla jsem venčit Blacka.
Obvykle ho beru do parku, který je 5 min od mého baráku, sice to tam bývá narvané, ale je to v okolí jediná příroda a Black se tam pěkně vyblbne. Už v tu chvíli jsem si říkala, že je tam podezřelý klid, to jsem ovšem nevěděla co přijde.

„Tak co, Blacku?“ usmála jsem se, „jak se ti dneska líbí ten prázdný park?“.
Uslyšela jsem křik, ale ne klasický křik, takový tlumený, jako by to bylo hodně v dálce.
Ten park je na kopci, takže je z něj vidět na skoro celou Prahu, tudíž jsem se okamžitě rozeběhla k jedné z vyvýšenin a Black běžel okamžitě za mnou.
To, co jsem viděla si budu pamatovat do konce života.
Hustá mlha, v dáli se přibližující víc a víc pohltila polovinu města, čeho se dotkla, to shořelo a nebo se rozpadlo. Všude šlehaly plameny, lidi padali bez hnutí na zem, umírali.
„Kurva!“ zakřičela jsem a okamžitě Blacka brala na vodítko. Rozeběhla jsem se zpět domů, kde už na mě vystrašeně čekala máma s bráchou Jirkou. Nemusela jsem nic říkat, všechno viděli v televizi, ve zprávách,… bylo to všude.
Začal mi zvonit telefon, na kterém se objevila fotka kontaktu se jménem ‘Láska’.
Zvedla jsem to, jakmile jsem to udělala, slyšela jsem vystrašeným hlasem: „Evi, sakra, jsi v pohodě?!“
„Jo, jsem“ snažila jsem se odpovědět klidně, ale můj hlas se nejistě zachvěl „co máme sakra dělat?“
„Přijeďte sem, okamžitě! Tady je klid, třeba se to sem ani nedostane!“ rozkázal mi.
Můj přítel, Patrik, je z místa jménem Beroun, místem mezi Prahou a Plzní.
Položila jsem to, zakřičela na mamku s bráchou ať si co nejrychleji sbalí to nejdůležitější, že musíme okamžitě pryč.

Běželi jsme na nádraží, které bylo na druhé straně mlhy. Kvůli všemu zmatku a množství lidí, kteří přežili a snažili se utéct byla řada vlaků vyřazena z provozu. Vlastně skoro všechny. Na nástupišti číslo 4 stál vlak, kterým jsem vždy za Patrikem jela, ovšem bez průvodčího, bez kohokoliv.
„S dovolením!“ zakřičel dost pochybně vypadající mladík, nejspíš pod vlivem alkoholu, lehce se motal, „Asi rok jsem dělal řidiče vlaku, potřebuju se nutně dostat za rodinou do Plzně, potřebuje někdo tím směrem?“
Už jsem chtěla zvednout ruku, ale máma mě zastavila.
„Co si myslíš, že děláš? Nepojedeme s tím, nejspíš je úplně na mol!“ vykřikla.
„Mami, sakra! Radši tu všichni umřeme, nebo co?“ argumentovala jsem.
Nic víc nebylo třeba, máma mě s bráchou chytila za ruku a nastoupili jsme do vlaku.
Bylo to ještě horší, z vlaku jsme měli mnohem lepší výhled a pomalu jsme sledovali, jak Praha padá do tmy a mlhy.
Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, máma s bráchou nemluvila o ničem jiném než o tom co se děje a mně srdce úplně bláznilo, tak jsem si nasadila sluchátka, pustila si album od Deeowa a snažila se uklidnit.

Dojeli jsme. Na nádraží už na nás čekal Patrik, šíleně pevně mě objal.
„Měl jsem takovej strach! Jste všichni v pořádku?“ proměřil si nás pohledem.
„Jsme, moc děkujeme! Nevím co bychom bez tebe dělali!“ ujala se slova moje mamka.
„To je jasný, už přijela i mamka s bráchou“ tak zničeně se usmál, dal mi pusu a odvedl nás k němu domů.
Bydlel v domě, takže jsme rozhodně netrpěli nedostatkem místa, i když si myslím, že by nám to v tu chvíli vůbec nevadilo.
„Dáte si něco k jídlu? Mám v mrazáku nějaký maso, tak to můžu udělat“ zeptal se.
Všichni jsme nadšeně přikývli a tak odkráčel do kuchyně.
Šla jsem za ním, zavřela za námi dveře a pomáhala mu.
„To musí být šílený, vidět to na vlastní oči…“ začal mluvit, „mně už bohatě stačily ty záznamy v televizi, jako bych koukal na horror, ale v realitě.“
„Jo, bylo to hrozný… jsem moc ráda, že toho máma s bráchou neviděli tolik co já, nejspíš si do teď neuvědomují jak závažný to vlastně je…“ rozesmutněla jsem, „co to má vůbec být? Nějaký smrtící plyn? Poslal to někdo na nás?“
„To bych taky rád věděl, v životě jsem o ničem takovém ani neslyšel“ odpověděl mi a prohrábl se mi ve vlasech, „bude to dobrý, věř mi. Jsme tu spolu“.

Po jídle jsme se všichni rozhodovali, jak se bude spát. Ve druhém patře bylo dvojlůžko, tam jsem měla spát já s Patrikem. V dolním patře byl rozkládací gauč, kam si vlezla moje máma s bráchou a Patrikova mamka s malým bráchou, Šimonem, si lehli do pokoje pro hosty.
Po tom náročném dni jsem byla hrozně ráda, že jsem si konečně lehla. Patrik mě silně objal, ležela jsem mu hlavou na hrudníku a poslouchala jeho srdce. Tlouklo pravidelně, byl to tak uklidňující zvuk.

Kdybych takhle mohla usínat každý den. Probíhaly mi hlavou myšlenky, ale pak jsem jen zavřela oči a okamžitě usnula.