Známé tajemství

1.

Něco se dělo. Všichni se začali měnit. Jakoby nad námi vládla neviditelná moc, která pomalu chytala jednoho po druhém do svých sítí. Nejdřív jsem si toho všimla u svých blízkých přátel, poté i u spolužáků a na konec u lidí, kteří bydleli v našem městě. Bylo to děsivé. Ti lidé, kteří ještě nebyli lapeni se hlídali, ale stejně je to neuchrání, stejně jako to neuchrání ani mě.
,,Klári!" To na mě volala Emma, už po několikáté. ,,Klári? Už zase přemýšlíš o těch divných věcech, co se tu dějou?"
,,Cože?" Odpověděla jsem, jakmile jsem zpozorovala, že na mě mluví.
,,Takže asi jo"
,,Promiň, Emmo, mně to pořád vrtá hlavou. Co když to potká i nás? Co budeme potom dělat? Kdo to dělá a proč? Já to prostě nikdy nepochopím."
,,Neměli bychom o tom mluvit na veřejnosti. Potom to probereme u nás v bytě. Myslím, že to bude bezpečnější než tady." Rozhlídla se Emma po místnosti.
,,Máš pravdu. Tak dobře. Když dneska vynechám flétnu a klavír, tak jim to snad vadit nebude. Teda doufám. Koncert mám stejně až za měsíc."

Byla teprve druhá vyučovací hodina z šesti, ale já si připadala jako bych tu byla už celou věčnost. Pořád jsem musela myslet o tom všem, co se děje okolo nás. Objevilo se to tak náhle, bez varování, bez žádné výrazné známky toho, že se něco takového blíží. Proč by to chtěl vůbec někdo začít?
Z mého přemýšlení mě probudil ostrý zvuk zvonku ohlašující přestávku. Znovu jako na konci každé hodiny. Vstát, uklidit si učení ze stolu a uvolnit učebnu pro další třídu. Už mě to pomalu ale jistě unavovalo. Pokaždé, když jdu po chodbě, tak si připadám jako vězeň. Mříže v oknech potvrzují moji domněnku. Staré ochozené schody, padající omítka a pach plísně, vlhkosti a čistících prostředků. Takhle si nikdo prestižní školu ani ve snu nepředstavoval. Nemůžu si ale stěžovat, jestli chci odmaturovat, tak to tu musím ještě pár let vydržet.
,,Emmo?" Opatrně jsem se zeptala své nejlepší kamarádky.
,,No?" Odpověděla hbitě.
,,Přemýšlela jsi někdy, co chceš dělat, až vystudujeme tenhle ústav? Teda jestli ho vůbec vystudujeme." Pousmála jsem se.
,,Moc jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Na to budu myslet, až udělám maturitu." Chvíli se odmlčela a potom promluvila. ,,Co by jsi vůbec chtěla dělat ty?"
,,Netuším. Jediný co teď chci je, abych byla normální."
,,To já taky."
,,Jak se má vlastně tvoje mamka, Emmo?....Emmo?" Neodpověděla. Upřeně koukala na naši spolužačku. Mně to nedalo a taky jsem se podívala tím směrem. Taky jsem se na ni upřeně podívala. Už vím proč na ni tak zírala. Ještě včera byla normální, veselá, ale teď byla bílá jako stěna. Nehnula se ani na krok od našeho spolužáka, který se vlastně taky nechoval tak jako obvykle. Seděli vedle sebe a ani se nepohnuli.
,,Dostali je, Klári." Řekla Emma s kamenným výrazem ve tváři.
Tyhle tři slova mi zněli v uších ještě pár minut. Věděla jsem, že se tomu nevyhneme ani my, ale bolelo to. Takhle zpárovaná byla skoro už celá naše třída. Ne, nechodili spolu. Byli nuceni spolu zůstat. Něco málo jsem o tomhle zjistila. Každý člověk, kterého lapili nosil řetízek, teda holky měly řetízky a kluci náramky. Páry měli stejné bižuterie, se stejným přívěskem. Díky tomu jsem rozeznala, kdo ještě normální je a kdo není.
Nevěděla jsem, co říct. Došel mi dech a měla jsem černo před očima. Probudil mě něčí dech na mém krku. Pomalu jsem otevírala oči a všimla si mužské tváře nad mým obličejem. Byl pohledný, ustaraný a okouzlující. Nejprve se to zdálo jako sen, ale poté jsem spadla zpět do kruté reality. Vylekalo mě to, a tak mě nenapadlo nic jiného, než se postavit. Nebyl to nejlepší nápad, protože jsem se zase skácela dolů. Emma mne chytla za ruku a pomahla mi sednout si na židli.
,,Klári, jsi v pohodě?" Z očí jsem jí vyčetla, že má strach a starost.
,,Jo, jsem v pohodě. Jenom nevím, co se stalo....?"
,,Poděkuj Šimonovi. Byl jediný, který dokázal tak rychle zareagovat a pomoc ti." Při pohledu nahoru jsem zpozorovala pár hnědých očí, hledících rovnou na mě.
,,Asi děkuju." Odpověděla jsem opatrně.
,,To nic nebylo. My pozůstalí si musíme pomáhat." Usmál se a odešel. Na chvíli mě to zmátlo, ale potom mi to došlo. On je taky ještě normální.
,,Víš jak si mě vyděsila?"
,,Promiň, Emmo, už se to nestane."
,,To bych ti radila."
Emma mluvila dál, ale já ji nevnímala. Musela jsem přemýšlet o tom všem, co se tu děje. Jako vždy. Zbývala už jen poslední hodina. Konečně jsme skončili a já s Emmou jsme došli tam, kde jsme bydleli.
,,Musím říct, že jsem dlouho nepotkala normálního člověka, Klári. Docela se bojím, že budeme poslední lidi bez obojku."
,,Nejsme docela tak sami."
,,Cože?"
,,Šimon je normální a musí mít nějaké přátele, kteří jsou taky ještě normální. Teda spíš v to doufám." Povzdychla jsem si.
Nějací normální lidé tu musí být, co když......
,,Co kdybychom pozvali Šimona a jestli má nějaké normalni kamarády k nám do bytu, abychom aspoň mohli dát hlavy dohromady?"
,,Hele, to nezní jako špatný nápad. Nakonec umíš myslet, když chceš." Pousmála se žertovně Emma.
,,Někdo to za nás dvě dělat musí."
,,Nech si to jo. Já kdybych chtěla, tak to taky dokážu."
Po dlouhé době jsme se obě zasmály. Ne jenom pousmáním, ale smíchem od srdce. To mi chybělo, staré dobré časy, kdy se nikdo nebál dát najevo své pocity. V posledních pár letech, se na veřejnosti nikdo nesmál ani nepousmál. Všichni se tvářili vážně. Chybí mi ten ruch v ulicích.
,,Myslím, že bychom měli přestat." Řekla křičeným šepotem Emma. ,,Jinak si nás ty divné síly vyčmuchají."
Přikývla jsem a po nějaké době jsme obě usnuli.