Let me down slowly

Vstávej

"No tak, Minki... Vstávej. Myslela jsem, že budeš nadšený!" usmála se mamka a plácla mě po noze.

"Jo, je to fakt skvělý," zamumlal jsem a hodil nohy přes okraj nemocniční postele.

"Za chvíli by měl přijít Alec. Pomůže ti s věcmi. Všechno se zařídí. Jen teď musím do práce. Uvidíme se večer, " rozloučila se a na vysokých podpatcích si to odkráčela. Už zase mě nechala samotného. Ani nevím, co jsem čekal. Asi, že mi pomůže s věcmi a vezme mě na nějaké vysokokalorické jídlo. Po těch nechutných nemocničních blafech, co jsem tady musel jíst, by mi to docela i bodlo.

"Ahojky. Co tam sedíš jako křeček, který si rozbil kolečko? Vstávej. Jdeme domů!" vrazil do dveří můj nejlepší kamarád Alec. Trochu jsem se pousmál a zvedl se z postele. Hodil jsem pár posledních věcí do tašky a kývl na Aleca, že můžeme odejít.

Bylo zvláštní stát po tak dlouhé době venku na čerstvém vzduchu. Skoro mě z toho rozbolely plíce.

"Jsi v pohodě? Jestli se ještě necítíš, nemocnici máme ještě pořád v zádech."

"Jsem v pohodě. Jen je divné být zase venku." Zhluboka jsem se nadechl a šel k Alecovu autu.

"Mám pro tebe spoustu novinek. Ve škole se toho hodně změnilo. Dva lidi se rozešli, tři lidi se sešli, těhotenství... Prostě blázinec, no. Uvidíš sám, až zase přijdeš. Samozřejmě, že ti pořád držím tvoje místo. Taky píšu novou písničku. Zatím mám jenom Let me down, down. Let me down. Nic moc, ale bude to lepší. Bude talentová soutěž, takže tě pak možná využiju a něco ti vnutím. A taky jsem nás přihlásil na taekwondo," začal ze sebe chrlit informace Alec hned, jak jsme přijeli domů. Já mlčel jako zařezaný. Po dlouhé době jsem byl zpátky ve svém pokoji. Vypadalo to tam stejně, jako když jsem před půlrokem odjížděl. Jenže už jsem se v něm necítil tak, jak bych měl. Pokoj by měl poskytovat bezpečí, já cítil sklíčenost a nátlak. Alec si jako vždy nic z ničeho nedělal a už se rozvaloval na jezdící židli, která vždy sloužila jako odkládací místo.

"Co ti je? Za celou dobu jsi nepromluvil. Vždycky jsi byl tak aktivní."

"Jo, aktivního kluka zabila ta léčba. A nemůžeš na mě začít chrlit takových informací najednou a nemůžeš mě hlásit nikam na taekwondo. Jsem nemocný," promluvil jsem tiše a sedl si na zem ke své posteli.

"Probíral jsem to s tvou matkou. Lektor bude vědět o tvých problémech a záchranku umím zavolat i já. Navíc doktor říkal, že se máš začít vracet do normálního života. Jsi z toho venku."

"Doktor říkal, že se mám pomalu vracet do normálního života. Ne, že si hned druhý den nechám od někoho dát dobrovolně přes držku. A o mojí matce mi nemluv."

"Proč? Vždyť je tak hodná. Dokonce mi zavolala, abych ti pomohl a dovolila mi tu zůstat na večeři," pronesl sarkasticky. Moc dobře věděl, jaká umí být moje matka semetrika.

"Zavolala ti, protože musela jít do práce a sám bych se domů nedostal. Zase je pro ni důležitější práce než já. Každopádně mě nikam nedostaneš. Maximálně půjdu do školy a budu předstírat, že mě neštvou ty kecy o tom, jestli jsem v pořádku."

"To si jenom myslíš, jdu uvařit tu večeři," řekl a odešel. Achjo, nechtělo se mi zpátky do školy. Naposledy jsem tam málem umřel a odvážela mě sanitka. Najednou mi zazvonil telefon. Elly.

"Ahoj, lásko," ozvalo se z telefonu.

"Ahoj."

"Jsem tak ráda, že už jsi doma a zítra se konečně uvidíme. Strašně jsi mi chyběl."

"To ty mně taky," odpověděl jsem tiše a snažil sám sebe ujistit, že jsem už v pořádku.

"Strašně se těším až se zítra uvidíme a popovídáme si jako kdysi. Moc tě miluju."

"Já tebe, zlato," vydechl jsem a položil hovor.

Jednou věcí jsem si byl jistý, jako kdysi to opravdu nebude.