NeOBYČEJNÍ - V. E. Schwabová

I.

1
Včerejší noc
Meritský hřbitov

Victor si nadhodil oba rýče na rameni a opatrně překročil starý, napůl propadlý hrob. S pobrukováním si razil cestu meritským hřbitovem a jeho rozevlátý plášť se jemně smekal po vrcholcích náhrobních kamenů. Jeho tichý zpěv se nesl temnotou jako vítr. V Sydney, která se vlekla za ním ve svém zbytečně velkém kabátě, duhových legínách a zimních botách, vyvolával ten zvuk chvění. Jak se tak proplétali mezi hroby, vypadali ti dva jako duchové. Oba byli stejně blonďatí a měli podobně bledou pleť, takže by se mohli vydávat za sourozence nebo třeba za otce s dcerou. I když nebyli ani jedním, ani druhým, ta podobnost se jim hodila, protože Victor mohl jen stěží někde vyprávět, že tu dívku před pár dny sebral v lijáku na kraji silnice. Že sám krátce předtím utekl z vězení. Že ji zrovna postřelili. V tom okamžiku se protly jejich osudy, nebo se to tak alespoň mohlo zdát. Sydney byla vlastně jediným důvodem, proč Victor vůbec začínal být ochotný existenci nějakého osudu připustit.

Přestal si pobrukovat, zlehka se opřel botou o jeden z náhrobků a začal zkoumat okolní tmu. Ani ne tak očima, jako spíš kůží, nebo spíš tím, co se plížilo pod ní, propletené s jeho tepem. I když si právě nezpíval, ten pocit v něm přetrvával jako slabý elektrický šum, který slyšel jenom on. Jen on ho cítil a rozuměl mu. Šum, který mu napovídal, že někdo je nablízku.

Sydney si všimla, jak se sotva znatelně zamračil.

„Jsme tu sami?" zeptala se.

Victor zamrkal, stín z jeho tváře se okamžitě vytratil a nahradil ho typicky klidný a vyrovnaný výraz. Jeho bota sklouzla z náhrobku.
„Jsme tu jen my a ti mrtví."

Pokračovali dál po cestě, která vedla do středu hřbitova. Rýče na Victorově rameni do sebe při každém kroku tlumeně narážely. Sydney kopla do kamene, který se uvolnil z jednoho ze starých hrobů. Přitom zahlédla nějaká písmena a části slov vytesané do jeho boku. Byla by ráda zjistila, co na náhrobku stojí, ale kámen se jí mezitím ztratil ve vysoké trávě a Victor se mezi hroby rychle vzdaloval. Rozběhla se za ním, a než se jí ho podařilo dohonit, několikrát na promrzlé půdě klopýtla. Victor stál a upřeně se díval na hrob před sebou. Byl čerstvý, ještě lemovaný hroudami vykopané hlíny a na místě budoucího kamenného náhrobku byla v zemi zapíchnutá jen provizorní cedulka.

Sydney unikl tichý povzdech, který nijak nesouvisel s nepříjemně dotírajícím chladem. Victor k ní otočil hlavu a věnoval jí polovičatý úsměv.

„No tak, Syd," řekl klidně, „bude to zábava."

Ani on neměl ve skutečnosti hřbitovy příliš v lásce. Neměl rád mrtvé lidí, hlavně proto, že byli zcela mimo jeho vliv. Sydney naopak neměla mrtvé lidí ráda proto, že jí podléhali až moc. Teď držela v ruce křečovitě zkřížené na prsou a palcem v rukavici si mnula místo na paži, kde ji nedávno zasáhla kulka. Stával se z toho tik.

Victor se otočil, jeden rýč zapíchl do země a druhý hodil Sydney, která rozpletla paže právě včas, aby chytila násadu. Rýč byl skoro stejně vysoký jako ona. Za pár dní už mělo být Sydney Clarkové třináct, ale byla drobná i na dvanáct a jedenáct dvanáctin. Vždycky byla menšího vzrůstu, a to, že od své smrti nepovyrostla ani o centimetr, ničemu nepomohlo.

Když se pokusila těžký rýč zdvihnout, obličej se jí stáhnul námahou.
„To si snad děláš srandu."

„Čím rychleji budeme kopat, tím dřív jsme doma."

Ten domov, o kterém byla řeč, nebyl ani tak domovem jako spíš hotelovým pokojem, ve kterém jim nepatřilo nic než ukradené oblečení, jehož majitelkou teď byla Sydney, Mitchovo čokoládové mléko a Victorovy desky, ale na tom teď nezáleželo. Domovem by jim teď bylo kterékoliv jiné místo než hřbitov v Meritu. Sydney se zadívala na hrob a sevřela v dlani dřevěnou násadu, zatímco Victor se už pustil do kopání.

„Co když..." řekla a naprázdno polkla, „co když se náhodou vzbudí i ti ostatní?"

„Nevzbudí," zamumlal konejšivě Victor. „Soustřeď se na tenhle hrob. A i kdyby..." zvedl hlavu od práce. „Odkdy máš zrovna ty strach z mrtvol?"

„Já nemám strach," odsekla. Zbytečný důraz, s kterým tu větu vyslovila, odpovídal reakci mladší sestry. Tou také Sydney byla, ale ne Victorovou.

„Ber to tak," škádlil jí a odhazoval přitom hlínu z hrobu vedle na trávu. „že i kdybys je vzbudila, těžko někam půjdou. A teď kopej."

Sydney se předklonila, krátké blond vlasy jí spadly přes oči, a dala se do kopání. Pracovali potmě a vzduchem se neslo jen Victorovo občasné zabroukání a zvuk rýčů.

Kop.

Kop.

Kop.