Fifth

441 24 0
                                    

Nahlas jsem zakňučela a děkovala bohu, že nikdo není doma. Zjistila jsem, že mé kuchařské umění je na bodu mrazu, protože bez kamarádky na telefonu jsem totálně nahraná. Vždyť i ten Harry by to uvařil lépe.

Nevím, proč jsem si na něj při tom vzpomněla, ale byla jsem vážně ráda, že to bylo mezi námi o něco lepší. Ty boje s jeho naschvály mě už opravdu unavovaly. A že byl vytrvalý. Popravdě si nejsem jistá, kdy se prolomily ledy, jestli při vaření nebo společných nákupech, nicméně, teď ho chápu trochu jinak než na začátku. Pořád si myslím, že je arogantní a chová se debilně, ale vím, že takový je z nějakého důvodu. Ty věci kolem slávy, nevím, co mu kdo udělal, ale muselo to s ním hodně pohnout, když se začal chovat takhle. Ve skutečnosti si myslím, že je docela citlivý a lidi mu snadno ublíží.

**

Pohled mi znovu padl na hodiny. Rozdíl byl ale v tom, že tentokrát jsem na ně už skoro neviděla. Svíčky na stole pomalu vyhasínaly a já se nezmohla ani na to, abych vstala a rozsvítila světlo. Seděla jsem takhle už hodinu a půl. Večeři - pečené kuře s rýži, se kterou jsem si dala opravdu práci, jsem měla hotovou před šestou. Po půl hodině jsem Andymu volala, protože pořád nešel a šestá hodina byla většinou nejpozdější doba, kdy přicházel. Nebral mi to, neodepsal, ani se nijak jinak neozval. Při pohledu na prostřený stůl, svíčky a dva talíře, se mi draly slzy do očí. Jestli mu přivezli případ, nepřijde. Byla jsem sobecká. I když vím, že teď možná někomu zachraňuje život, chci ho mít u sebe.

Pořád se vzdalujeme a tentokrát to není kvůli Harrymu.

"Ahoj, tady Clara. Nevím, co se děje, ale bojím se o tebe, mohl bys mi napsat?" mluvila jsem do záznamníku a mezitím uslyšela vchodové dveře. Harry je asi tady.

"Miluju tě." zamumlala jsem a zavěsila.

"Ahoj," Harry pozdvihnul překvapeně obočí a mně se rozplynula poslední naděje, že je to Andy.

Chtěla jsem odpovědět, ale zapípal mi mobil.

"Vzal jsem noční." pusu jsem otevřela dokořán. Telefon jsem drtila mezi prsty, div mi nepopraskal displej.

"Haloo, vnímáš?" zamával mi Harry rukou před obličejem. 

"Ahoj, Harry," vyfoukla jsem ze sebe všechen vzduch a hlavu složila do dlaní. Bože, tohle je tak ponižující.

"Něco slavíme?" uchichtl se a posadil se ke stolu, na místo Andyho. Pro tuhle příležitost jsem jídelní stůl přizpůsobila, takže tu zbyly jen dvě židle. "Ne." zavrtěla jsem hlavou, která byla stále složená v dlaních a zadržovala slzy jak naštvání, tak zklamání.

"Udělala jsem večeři, protože jsem se chtěla usmířit s Andym,"

"Ale..." načal a čekal, co odpovím. "Ale vzal noční," hystericky jsem se uchichtla.

"Asi, aby nemusel trávit večer se mnou." Zašklebila jsem se, jak hrozně to znělo. Tohle není Andy. To jsem se mu zprotivila za tak krátký čas? Nebo je to se mnou tak nesnesitelné, že raději zůstává v práci? "Aha," upřímně jsem se divila, že nemá ten svůj typický úšklebek. Tvářil se tak nějak normálně.

"To se mu moc nepodobá, on se nevyhýbá problémům," podrbal se ve vlasech. "Já jsem problém?" zvedla jsem obočí. Zarazil se, zřejmě to tak nemyslel, no nechala jsem ho, ať se v tom vymáchá. "Nemyslím to tak jako, že ty jsi problém, myslím to, co jsi mi říkala mezi vámi dnes ráno, tuhle očividně vypjatou situaci."

"Hmmm," zabručela jsem.

"Jak bylo doma?" Rozhodla jsem se změnit téma, než to bude rozebírat ještě víc. Snažil se mi pomoct, ale po jeho poznámce jsem se cítila snad ještě hůř. Vidí mě Andy jako problém, kterému se chce vyhnout? "Tak jako vždy," obkroužil prázdnou sklenku připravenou na víno, které jsem stále chladila v lednici.

"Dáš si?" nabídla jsem mu teda a on po chvíli přemýšlení přikývl. Podala jsem mu otvírák i s lahví, kterou otevřel, a pak nám oboum nalil tmavě červenou tekutinu. Medvědí krev, trochu trpká, stejně, jako se teď cítím já. Super.

"Zase bylo plno řevu o tom, jak jsem drzý, vymykám se kontrole a mám ty svoje manýry. Není to ale žádná novinka, poslední rok a půl to takhle probíhá vždycky." ťukli jsme si a napili se. Chvíli jsem ho jen pozorovala, mohla jsem si to dovolit, když onnkoukal někam do neznáma. "Myslím, že za tu dobu, co jsi tady, si se hodně změnil," řekla jsem nakonec. "O to šlo," protočil očima.

"Ale já se nechci měnit, chci se jen naučit, kdy mám v jistých směrech dost." zase se napil a promnul si levou část tváře.

"Naposledy, když jsem pil červený, tak jsem se ožral tak, že jsem se ráno probudil v cizím hotelu s dvěma cizíma holkama. Byly nahé. To bylo i nad moje síly."

Tiše jsem se zasmála. "To ale muselo být hodně červeného. Možná sis chtěl vzít jenom jednu, ale myslel sis, že už vidíš dvojitě."

Přidal se k mému smíchu.

"Možná," sledoval mě, když jsem vstala.

"Mám kuře, dáš si? Zítra už to nebude tak dobrý." spíš jsem nasraná a nechci nechat Andymu jediné zrnko rýže. Aniž bych čekala na odpověď, vyndala jsem z přihrádky dva talíře a začala ohřívat už vychladlé jídlo. Když jsme za občasného hovoru pojedli a on mi dokonce pochválil vaření, sedli jsme si do obýváku k televizi i s vínem a pustili tam nějakou kravinu.

"Bylas někdy v Londýně?" zeptal se najednou. Zavrtěla jsem hlavou, pohled stále přilepený na obrazovce. Od narození jsem nevytáhla paty z Holmes Chapel. "A chtěla bys tam?" nalil další sklenku a ve flašce tak značně ubylo. Jestli bych chtěla? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nebyl důvod. Jsem přece spokojená tak, jak to je, nebo ne?

"Nevím, možná." odpověděla jsem neurčitě.

"Já si myslím, že na ten tvůj plán je ještě moc brzo. Ty bys měla poznávat a zkoušet." mrknul.

"Na to já nejsem," nejistě jsem se pousmála. I když, poslední dobou o tom začínám pochybovat.

"Andy na tohle není a jelikož s ním chodíš už od střední, nemělas šanci ani poznat, jestli na to opravdu jsi nebo ne." pokrčil rameny.

"Nech toho," zamračila jsem se. Život s Andym se mi líbí, nikdy bych ho neměnila.

"Nemyslím to špatně, Claro. Mně to prakticky může být jedno, jen říkám, co vidím. Nikdo neříká, že když vyzkoušíš něco nového a zjistíš, že to není pro tebe, tak že se nemůžeš vrátit zase k tomu předchozímu. Jen mi to příjde škoda."

Na to jsem si dolila další sklenku vína. Vypadá to na vážnou konverzaci.

"A když si představím, že jsi dokonce mladší, než já. Nedokážu si tě představit s dítětem v ruce."

Pousmála jsem se.

"Já nevím, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela." protáhla jsem se a opřela se zády o bok sedačky. Pozdvihla jsem obočí v otázce, jestli můžu, a když kývnul, natáhla jsem své nohy i přes ty jeho. "Popřemýšlej o tom a domluvíme se," navrhl mi. "Stačí říct a pojedeme do Londýna. Nebo do Paříže. Nebo třeba do New Yorku, když budeš chtít."

"Ty toho namluvíš, Harry." Uchichtla jsem se. S ním to pití zatím vůbec nic nedělalo, no já na sobě cítila, jak mi zaplavuje buňky. Byla jsem dost otevřenější a spontánnější.

"Myslím to vážně," zamračil se. "Mám tam byty, nic by tě to nestálo."

Zatřepala jsem hlavou, ale že by mi do ní nenasadil brouka, to říct nemůžu. Začaly mě lákat věci, o kterých bych dříve ani neuvažovala.

"Třeba jo, ale nejsem schopná o tom teď normálně uvažovat." kývla jsem popravdě hlavou a nechala ho, ať svými dlaněmi obemkne mé kotníky. Bylo příjemné, jak je něžně hladil a občas stláčel. Bylo to něco, jako masáž. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Ještě chvilku a usnu.

Want more [Harry Styles fan fiction]Kde žijí příběhy. Začni objevovat