You're Beautiful [Dramione]

You're Beautiful

Tento příběh byl inspirován textem a samotnou písní You're Beautiful od Jamese Blunta. Až do úplného konce!

Slunce už zapadlo za obzor a svět si vzala pod svou nadvládu noc. Tisíce hvězd zářily na černém závoji, dokud je nezahalila šedivá mračna, z nichž se ve zlomku vteřiny spustil prudký déšť. Kapky začaly bubnovat na okna Malfoy manor, kde v salonku tiše posedávaly tři osoby.

Vysoká blonďatá žena si nervózně okusovala nehty na rukou, přičemž si vždy uvědomila, že jí to etiketa zakazuje, a tak je položila do klína. Nervozita jí však nedala, proto si je opět přitáhla k sobě.

Muž s dlouhými plavými vlasy prsty tiše poklepával o opěradlo koženého křesla a druhou rukou pevně svíral knihu, do níž se znovu a znovu pokoušel začíst. Neúspěšně.

A poslední přítomný byl šedooký chlapec. Ten jen nečinně hleděl do plamenů plápolajícího ohně v krbu, jenž pomalu uhasínal. Stejně jako jeho život.

Už hodiny seděli v tomto uskupení. Čekali pouze na to, až se znovu ozve Znamení zla, aby se mohli dostavit ke svému pánovi. Dnes však pociťovali strach. Draco nesplnil úkol, nepřivedl mu Pottera. Čekal ho trest.

Narcisa sebou polekaně škubla, když se Lucius vymrštil do stoje. Pohlédla mu do očí, a když sotva zaznamenatelně přikývl, její studánky se zalily slzami. Přeběhla k Dracovi, který už nervózně postával vedle svého otce, a pevně ho objala. Její tělo se otřásalo vzlyky a nebýt Luciuse, jenž ji od chlapce odtrhl, nejspíš by se rozplakal také.

Schody vycházel zdlouhavě, vlastně nikdy ještě nešel pomaleji než dnes. Nohy se mu pletly do sebe a on se vší silou soustředil, aby nezakopl a nesvalil se na zem. Znovu ho zachvátila panika. Trest bude bez pochyby kletba Cruciatus. Nesnášel ji. Okusil ji dvakrát, vždy od Pána zla poté, co nebyl schopen splnit úkol, jímž ho pověřil. Ta racionální část mozku mu říkala, že to bude horší než dříve a on se ji snažil ignorovat. Zatlačit ji někam do kouta a zacpat jí tu nevymáchanou pusu. Ne, dnes to zvládne jako vždycky.

Společně prošli dlouhou chodbou a zastavili se u mahagonových dveří. Lucius mu položil dlaň na rameno a očima vyhledal ty jeho. V tom pohledu Draco našel vše, co potřeboval. Otec mu nikdy neprojevoval láskyplnou něhu jako matka, podporu u něj však vždy našel. A právě tu v něm měl i dnes.

Zahnal slzy, které se mu vehnaly do očí, a následován otcem vešel do rozlehlého sálu. U stolu již seděli všichni smrtijedi, které chlapec kdy v sídle potkal. Neznal všechny, vlastně mu byla povědomá jen tetička Bellatrix, jež se na všechny přítomné zubila a s neskrývanou úctou hleděla na Pána zla, Snape, Amycus a jeho sestra a pár otcových přátel.

„Luciusi, Draco," pronesl Pán zla a postavil se. Pomalu, jako plazící se had, přešel k plavovlasému muži. Mrazivě se usmál a pokynul mu, aby se usadil na své místo. Otec Dracovi ještě povzbudivě stiskl rameno a vzápětí se vydal ke stolu.

Draco na sucho polkl a sklopil pohled ke špičkám svých bot. Cítil jeho dech na svém zátylku. Pán zla ho pomalým krokem obcházel, jako šelma, jež si vychutnává poslední pohledy na svou oběť.

„Přiveď našeho hosta, Červíčku," poručil. Malý krysí mužík roztržitě přikývl a spěšně odběhl za ebenové dveře. Černokněžník se zastavil. Draco viděl jen jeho bosé nohy a černý plášť.

Dlouhou dobu panovalo jen tíživé ticho. Smrtijedi tiše sledovali počínání Pána zla a ten klidně postával přímo před chlapcem, jehož srdce se snad zastavilo na místě, když se zasmál. Krátce, chladně a bez špetky po pobavení.