Pohlcovači

Vykřikla jsem. Málem se mi zastavilo srdce. Nebyl to jeden z nich, ale Dominik, můj přítel. Myslela jsem, že je dávno mrtvý.

„Vstaň, honem. Mám venku auto, vypadneme z města," zašeptal.

Třásla jsem se. Pevně jsem stiskla Dominikovu ruku. Kdyby se tu neobjevil, a nezachránil mě, nejspíš bych se zbláznila strachy dřív, než mě nějaký Pohlcovač najde. Byli všude. Během dvou nocí Pohlcovači duší změnili město v hrobku.

Šli jsme chodbou několikapatrové budovy, která byla ještě dnes odpoledne mým pracovištěm. Většina světel nefungovala, pár jich blikalo, což mě oslepovalo ještě víc, než kdyby nefungovala vůbec. V některých místnostech, kolem kterých jsme se plížili, se ozývalo děsivé skřípání. Po celém těle se mi z toho dělala husí kůže.

Všichni, s kým jsem od začátku celého incidentu stihla mluvit, mi řekli, že Pohlcovači se promění v to nejneškodnější, co znáte. Pak s vykulenýma očima a děsivým úsměvem vysají vaši duši, přičemž vám ukážou ty největší hrůzy. A ti všichni už byli mrtví. Když jsem seděla hodiny schoulená pod tím kancelářským stolem, zatímco se po celé budově ozýval křik všech, kteří se pokusili dostat ven, přemýšlela jsem, jak hrozné věci mi ještě můžou ukázat.

„Tudy," zašeptal skoro neslyšně a táhl mě k výtahu.

Světlo v něm problikávalo, takže jsem zaváhala. Dominik se na mě tázavě otočil. Jednou nohou už stál uvnitř.

„Jak víš, že to pojede?" moje oči ucukli směrem k únikovému schodišti, kvůli kterému bychom museli přejít ještě druhou polovinu chodby, plné vyražených dveří, mrtvol a děsivých zvuků, jak Pohlcovači hledali další oběti.

Možná jsem také trochu sázela na stříbrný řetízek, který se mi houpal na krku. Údajně se báli stříbra. Sousedčina matka, která nemohla vstát z postele, přežila, přesto, že povraždili celou její rodinu. V ruce celou dobu svírala stříbrný křížek a plakala.

Jenže Dominik u sebe nic neměl. Na chvíli jsem sobecky zaváhala, zda chci riskovat svůj život s ním, jestli to s námi nespadne – i když to byly pomalu tři roky, co jsme strávili spolu.

Nakonec za mě rozhodlo děsivé praskání a hluk, rychle se blížící z druhého konce chodby. I s ním jsem doslova vletěla do výtahu a v panické hrůze několikrát třískla pěstí do všech tlačítek, hlavně, aby se dveře zavřely, a výtah se rozjel. Skřípání. Praskání. Děsivý skřek. Ale dveře byly skoro zavřené. Dovnitř prorazil škvírou odporný, černý pařát se třemi drápy. Vykřikla jsem, couvla, dveře výtahu začínaly povolovat.

„Pane bože!" vydechl můj přítel.

„Ne, ne!" zakřičela jsem, zatímco Dominik do něj vší silou kopal.

Ve světlé chvilce jsem si strhla z krku řetízek a hodila ho na onen pařát. S žalostným řevem Pohlcovač vytáhl drápy a polorozbitý výtah se konečně rozjel. Přitiskla jsem se ke svému příteli.

„Já už nemůžu, hrozně se bojím," šeptala jsem do jeho bundy.

Musel mě opravdu milovat, když pro mě přišel až sem. Vždycky jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout. Jeho pevné objetí trvalo pro mě neskutečně krátkou chvilku. Výtah byl skoro dole, když několikrát cukl a světlo zhaslo. Pod posledním škubnutím jsme oba upadli na zem. Podle digitální tabulky s čísly pater, která jako jediná drobně osvětlovala vnitřek výtahu, jsme zůstali kus nad přízemím. Po paměti jsem s pláčem nahmatala Dominikovu ruku.

„Prosím, ať už to skončí!"

„Neboj, už jen chvilka," zašeptal a jeho obličej se celý roztáhl do nepřirozeně širokého úsměvu s vykulenýma očima. Moje srdce se skoro zastavilo hrůzou.

Dominik seděl ve svém autě, na okraji města. S plechovkou piva v ruce se loučil s přízraky a svou přítelkyní, kterou při útěku ani nehledal.