Za Draca Malfoye [Dramione FF]

II.

Upozornění: Tato kapitola je 13+. Upozornění berte jako poslední. Je to ale vaše věc, takže to čtěte klidně i ti mladší. Ale aby vám bylo alespoň deset, jo? Díky

Pohled Rose
Uběhly tři dny od hádky Astorie a Draca. Astorie skutečně plnila Dracovo přání a on za to byl skutečně rád. Chtěl si s Hermionou promluvit. Říct ji,že chce obnovit to, co mezi sebou měli. Kdyby mu tak někdo řekl, ať se nebojí, že to cítí úplně stejně.

Pohled Hermiony
Seděla jsem na posteli a přemýšlela o tom, co se stalo ve Velké síni. Vůbec jsem to nechápala. To mě jako miluje? Pořád? Že by moje city (i když o nich neví) opětoval? Vstala jsem z postele a vyšla z ložnice. Mířila jsem chodbou do sklepení promluvit si s Dracem.

Pohled Draca
Nemohl jsem to dále vydržet. Zvedl jsem se z křesla ve společence a zamířil do Nebelvírské věže.

Pohled třetí osoby
Ani jeden z nich nevnímal cestu, jen se dívali na svoje nohy a přemýšleli o tom druhém. Když do sebe narazili...

Pohled Hermiony
Do někoho jsem vrazila až spadl na zem a já taky. Vstal a podal mi ruku, abych se mohla i já zvednout. "Promiň, nedíval jsem se na cestu a neviděla jsem tě. Vážně se omlouvám. Já totiž-"
"Já se taky omlouvám, Hermiono. Šel jsem zrovna za tebou, a jak vidím, ty nejspíš...."nechal svoji větu vyznít do ztracena. "Draco...."řekla jsem a skočila mu kolem krku. Objal mě kolem pasu a nadechl se vůně z mých vlasů. Pousmála jsem se.

Pohled Draca
Její vlasy strašně voněly. Miloval jsem je. Všechny. I jejich majitelku. Miloval jsem Hermionu. Věděl jsem to. No, spíš jsem to cítil. "Hermiono. Chtěl jsem ti říct něco moc důležitého. Já...mrzí mě, co se mezi námi před rokem stalo. Mrzí mě, že jsi to pochopila tak, jak to rozhodně nebylo. Ani se ti nedivím. Taky bych si asi nevěřil. Ale já jsem s ní tehdy vůbec nic neměl. Prostě jsme si povídali o škole, testech a o profesorech a hádali jsme se kdo je z nich nejlepší, a najednou se na mě vrhla a začala mě líbat. Když jsem ji odstrčil, už jsi nás viděla. Hermiono. Strašně mě to mrzí. Odpustíš mi to někdy?"vysvětloval jsem a prosebně se na ní podíval. Věděl jsem, že zvažuje mou výmluvu, kterou jsem ji nestihl říct před rokem, protože mi to Asta všechno zkazila. Byl jsem plně přesvědčen, že to nepřijme. Že mi neodpustí. A že mě tak minimálně opustí.

"Draco. Mrzí mě to samé. Že jsem věřila Astorii. Že jsem nevyslechla tebe. Draco. Já si nemůžu pomoct. Já... Mě se o tobě každou noc zdá. Já nevím co mám dělat. Strašně tě miluju, ale nedokážu si to představit. Jak si to mám představit. Nevím jak. Draco..."

"Pšššt. Hermiono. To bude v pořádku. Uvidíš. Všechno bude dobré. Pššt,"utěšoval jsem ji a u toho ji kolébal ze strany na stranu. Hermiona se pomalu uklidňovala. Potom se na mě podívala s uslzenýma očima. Potom jsem se k ní nahnul a něžně přitiskl své rty na ty její.

Polibky mi oplácela až se z nich nestaly pomalé a něžné, ale náružné a dychtivé. Překvapilo mě, že si to po tom roce všechno pamatuje.

Motali jsme se chodbami hradu, mířící před prázdnou zeď, kde by se měla nacházet Komnata nejvyšší potřeby. Zalezli jsme dovnitř a stále se líbali. Když jsme si lehli na postel, kterou jsme si oba dva přáli, začali jsme ze sebe strhávat oblečení. Když jsme byli oba dva úplně nazí, na nic jsem nečekal a....a dál už víte co se stalo. Opravdu jsme se nesdržovali s nějakou tou ochranou. Po 2 hodinách jsme si lehli vedle sebe a hlasitě oddechovali. Leželi jsme v objetí, přikrytí dekou. "To teď spolu zase chodíme?" zeptala se mě Hermiona a já se pousmál. "Ano, jestli teda chceš,"řekl jsem a políbil ji. "Po téhle noci jistě," řekla a zachumlala se víc do peřiny. Já ji objal kolem pasu a usli jsme.

•••
Pohled Hermiony
"Draco, kde mám to tričko?" zeptala jsem se, po této noci, už svého přítele. Když jsem se na něj otočila držel moje tričko a mával s ním kolem sebe. Natáhla jsem k němu ruku, aby mi to tričko dal, ale on mě za tu ruku zatáhl k sobě do postele a začal mě zase líbat. Odtáhla jsem se od něj a vyrvala mu tričko z ruky. Elegantně jsem se postavila a oblékla jsem si to tričko. "Máš na sobě moc oblečení," řekl když mě pozoroval. "To mám po hradě chodit nahá?" zeptala jsem se ho, když jsem si kartáčovala vlasy. Draco se zamračil. "Takhle jsem to nemyslel," řekla a začal se také oblékat. Byli sedm hodin a my chtěli jí t na snídani. Byla sobota a dnes vyražíme do Prasinek. Což je super.

"Draco dělej. Jinak na tebe nebudu čekat," řekla jsem a kriticky jsem si ho prohlížela. On se zašklebil a když už si na košili zapnul poslední knoflíček, mohli jsme konečně vyrazit.

•••
Vcházeli jsme do Velké síně a všechna pozornost patřila nám. Draco mi dal pusu na tvář a rozloučil se se mnou. Podívala jsem se ke Zmijozelskému stolu, odkud na mě zírali dvě dívky. Jedna se usmívala a druhá pěnila vzteky. Ta usmívající se byla Rose a ta naštvaná byla Astorie. Zamávala jsem jim a rozešla se ke svému stolu. "Ahoj lidi," pozdravila jsem svoje spolužáky. "Ahoj," řekli mi na oplátku, kromě jednoho. A ten jeden měl zrzavé vlasy. A jmenoval se (překvapivě) Ronald Weasley.

"Ty chodíš s Malfoyem?" zeptal se naštvaně a u toho vraždil zmiňovaného blonďáka pohledem. "Ano," řekla jsem jednoslovně a namazala jsem si toast. "Děláš si srandu?! Vždyť to byl Smrtijed!" křikl na mě a já jen pokrčila rameny. "Lonánku. Za prvé, do toho s kým chodím ti je úplný hovno. Za druhé, pouze to byl Smrtijed a já ho miluju takového, jaký je. A za třetí, mysli na Astu, ano?" řekla jsem mu mile a velmi dospěle jsem na něj vyplázla jazyk. On se jen zašklebil a dál se věnoval své snídani.