Lovci Hadů

1.

„Máme práci!” vykřikla jsem když jsem vběhla do obývacího pokoje našeho rodinného domku. Na pohovce seděl můj parťák Matthew s jeho potkanem Arnoldem na rameni. Když se nezmohl ani se na mě podívat hlasem bez emocí jsem mu větu zopakovala.
Poté už blonďák zvedl hlavu a daroval mi svůj pohled. „Co? Kam? Kde?” vydrmolil rychle.
„Pojď, už to mám v navigaci,” usmála jsem se a otočila se směrem k východovým dveřím.
Slyšela jsem jak nespokojený Matthew utěšuje Arnolda, svého milovaného, že se mu hned vrátí a potom za mnou běží abych mu náhodou neutekla. Přistoupila jsem k našemu věrnému Fordu a nastoupila na místo řidiče. Vedle mě se otevřeli dveře a pomalu nastoupil můj ‘úžasný’ společník. To ůžasný jsem samozřejmě myslela v ironii. Ale jako vždy jsem to nemyslela doslova.
Připásala jsem se a nastartovala, následně jsem svůj telefon s už nachystanou navigací položila do přihrádky a rozjela se.
Po půlce cesty jsem už chtěla oznámit, že se stal zázrak - Matthew byl celou cestu potichu, když mi spolujezdec skočil do řeči. „A co víme o hadovi?”
Po očku jsem se na něj podívala a jala se odpovědi. „Nálezce není zkušený. Popisoval velkého tlustého, dlouhého hada-”
„Odbočte vpravo!” informovala nás robotickým hlasem navigace a zároveň přerušila moji odpověď. Na chvíli jsem zmlkla abych slyšela, jak hlas opakuje své hlášení (dělá to tak vždy, a navíc jsem přez sebe nerozuměla). Když tak učinila pokračovala jsem ve své řeči. „Prý je hnědo-žluto-bíbí, tlustý a velice dlouhý. Našli ho v bazéně na dvorku.”
„V bazéně?” podivil se Matthy.
„Ayep! V bazéně,” zopakovala jsem vesele a ukázala na velký, žlutý, rodinný dům. „To je vono.”
Blonďák s úsměvem vystoupil (jsem ráda, že s úsměvem) a zašel do kufru pro hadařské náčiní.
Také jsem vystoupila a namířila si to rovnou k domu. Před ním už stál vystrašený prostorově výrazný muž, který vypadal že nás velice rád vidí.
Ihned po přivítání se dal do dlouhého vyprávění jak hada našel. „Tó sem táhle šel vod tam,” ukázal prstem na dveře z domu do dvora. „A potom sem se chcel vopláchnout v bazénu a potkal jsem tám tu bestyju,” ukázal zase na né moc velký bazén uprostřed dvora. „Ále to až ve vodě.”
Tohle mi přišlo divný. On byl ve vodě a připlazil se tam had nebo už tam byl a on ho neviděl? Musela jsem se ho zeptat. „A to jste ho neviděl když jste šel do toho bazénu když jste tam lezl?” snad to nevyznělo divně. Ale pán nevypadal, že by byl vyhozen z míry. Je rozmáchl rukama a odpověděl. „Né nezmerčil jsem tu bestyju.”
„A kde tedy je?” přidal se k rozhovoru Matthew. A ještě normální větou! Ten potkan vážně pomáhá.
„Támhle sem ju zavřel do kotca,” ukázal na zavřená vrata, které se se  skřípáním otevřely, když je volající otevřel a já konečně spatřila hada.
Byla to krásná samice krajty Tmavé. Už byla pěkně velká, měla tak čtyři metry.
„Chcel sem jho zabít, ale nevim jestli néni chráněnéj,” pokrčil rameny a opět rozmáchl rukama.
„Nikdy hada nezabíjejte. Za prvé jo, mohl by být chráněný a za druhé, ten had si to nezaslouží,” poučila jsem ho a odmítavým pohledem přejela vzduchovku opřenou o zeď. Muž si před ní stoupl, abych na ni neviděla a potom ukázal na velkého hada.
„Ták ho chycněte ne?”
„Ano, ano, jistě,” řekla jsem a pomalu přistoupila k hadovi. „Matthew, hák,” poručila jsem mému parťákovi, který úkol ihned splnil.
„Je vochočené nebo ne?” zeptal se muž a já mu na to hned odpověděla.„To se teď dozvíme,” a pomalu jsem natáhla hák k tělu hada. Ještě pomaleji jsem na hada hák jemně položila a párkrát mu s ním přejela po hřbetu.
Hadova reakce mě celkem podivila. Jen se na mě podíval a pak si zase hleděl svého.
Hák jsem zvedla a pomalu umístila na hadovi hlavu. Ani na hlavě mu hák nevadil. Když jsem na něj sáhla rukou a za pomoci mého parťáka ho zvedla mohla jsem s radostí oznámit že, „Had je nejspíš zvykaný na manipulaci a taky na lidi. Pravděpodobně utekl z nějaké domácnosti nebo ho někdo dokonce i odložil. To nevím, ale vypadá zdravě,” pohlavím ho po hlavě a usměju se. „Úkol splněn.”
Muž nás doprovodil na ulici, kde jsme hada daly přepravního terária ve velikém kufru naśeho vozidla a vyrazili domů.
„Hezký kousek,” řekl Matthew.
Přikývla jsem.
„A já už vím, kam ho dáme,” ušklíbl se.
„No, kam?” položila jsem otázku.
„Pokud se o něj nepřihlásí majitel dáme ho Alex.”
Alex s námi spolupracuje už tři roky. Zvířata která zachráníme dáme jí a ona se o ně postará. Zkontrolujte je, na pár dní zavře do karantény a potom je i s umístěným čipem vypustí do volné přírody či daruje nebo prodá.
Ihned jsem změnila směr jízdy. Můžeme to k ní vzít rovnou.
Dojeli jsme k jejímu domu kde jsme vystoupili. Hada jsem zatím nechala v autě. Pomalu jsem přistoupila ke dveřím nádherného domu a v mysli přečetla cedulku na dveřích: Alexandra Wolf.
Hned nad jejím jménem byl obrázek jejího nejlepšího hadího kamaráda samce krajty Mřížkované jménem Remišek.
S úsměvem jsem zaťukala na dveře. Zaslechla jsem kroky, mňouknutí kočky, kroky a pak se otevřeli dveře ve kterých stála Alex.
Pozdravili jsme se objetím.
„Co pro mě máte tentokrát?” zeptala se a vypravila se k našemu autu.
„Krajtu tmavou,” pípl Matthew.
„Super!” usmála se Alex a otevřela kufr.
Už dva dny po seznámení krajty s mojí kamarádkou zavolal majitel, že je jeho, ale že už ji nechce. Taky se přiznal k tomu, že jí vypustil a tím pro něj spojení s Cookie skončilo. Cookie je ta krajta, Alex jí tam pojmenovala.
A tak jsme se s klidným srdcem mohli dál věnovat naším životům a doufat, že se Cookie daří dobře. A já vím že ano.

A tady je konec první části :P.
Bude to jedna kapitola = jedna akce.
Jen tu chci zmínit lidí, které prostě musím zmínit.
Alexandra Wolf = AlexandraVlkov myslela jsem, že tě potěší vystupovat v mé knize jako záchranář hadů.
Ziva (ta holka co je to z jejího pohledu) = já
Matthew = můj tatínek :3
Kapitola a celkově kniha je věnována AlexandraVlkov, mé BFF, milovníci hadů a úžasné holce! ❤️

Cookie: :3