Imagis

1

    Stála na kraji útesu a sledovala vlny bijící o skálu. Nechtělo se jí myslet na fakt, že tuhle scenérii vidí naposledy. Věděla, že to přijde, jenže nepočítala, že to bude tak brzy. Zaposlouchala se pozorně do šumění moře a skřeku racků kroužících nad útesem, aby si pořádně tyto zvuky zapamatovala a navždy je schovala do kouta své mysli.

     „Hailey! Už musíme jet."  Povzdechla si a naposledy věnovala pohled onomu úžasnému místu. „Už běžím tetičko Ines." Rozběhla se od té nádhery, pryč od svého skvělého a bezstarostného života. Už není vše, jako dřív. Možná ani Hailey není takovým optimistou, jakým vždy bývala. A teď vychází vstříc novému životu, který si však dobrovolně nevybrala a ani nemohla.

     Nasedla do auta a usnula, doufajíc, že je to jen sen a ráno se probudí ve své posteli a uslyší volání její maminky, aby už vylezla a neprolenošila celý den. Marně jen doufala, protože věděla, že tohle je noční můra, ze které se už nikdy neprobudí. Otřela si slzu stékající dolů po tváři a s rukou položenou na okenní tabulku auta se němě loučila se svým dětstvím. Naposledy ještě vzpomínala, jak lezla na veliký dub stojící vedle domu. Vybavovala si, jak ji tatínek káral, aby slezla, nebo si ublíží. Ano, měl pravdu, vždy nemotorně spadla, avšak na měkkou trávu, tudíž byla jen jemně otlučená. Další slza se kutálela dolů, když očima zabloudila k velkému domu, ve kterém byla vychovávána nejmilovanějšími rodiči, které už nikdy neuvidí.

     Auto se s praskáním kamínků pod koly rozjelo a ona věděla, že už se sem nikdy nevrátí. Tetička Ines se na ni nespokojeně zadívala skrze silné dioptrické brýle a zamyšleně si mlaskla. „Přeci nebudeš bulet, už jsem toho za ten týden viděla dost. Až budeš na internátu, tak tě to přejde, nebo snad chceš, aby se ti spolužáci posmívali?" Ach, opět mluvila o internátní škole, na kterou mají teď namířeno. Jelikož Hailey je svá a Ines si s ní neví rady, přihlásila ji na internátní školu daleko od místa, kde byl doposud její život. Není zlá, jen je zoufalá a sama truchlí nad ztrátou svého bratra a proto, že nikdy neměla děti, ví, že se sama nedokáže postarat o teenagera, který právě trpí nad smrtí svých rodičů. Možná je to od ní kruté, že ji strčí mezi cizí děti do nového prostředí, ale podle ní je to nejlepší, co může udělat.

     Dívka upírala zrak ven z okna na ubíhající krajinu, každou vteřinou byla dál od domova, a to ji bolelo nejvíc. Nechala tam památku na rodiče, svou první lásku a vše co si za dlouhých sedmnáct let prožila. Tohle okolí nepoznávala a jen se tiše už beze slz modlila, aby vše bylo tak, jak má. V rukou žmoulala maminčinu brož, která jí jako jediná po ní zbyla. Jediná hmotná vzpomínka na maminku a na to, že doopravdy existovala.

     Auto náhle po několika hodinách nepřetržité cesty zastavilo před velikou honosnou avšak staře vypadající budovou čtvercového půdorysu. Zadívala se na vysokou vstupní bránu, před níž teď stojí, mezitím, co šofér vykládá její zavazadla z kufru auta. Vrata se otevřela a tetička na ni gestem ukázala, ať ji následuje. Hailey tak i udělala. Štěrk pod jejíma nohama křupal a praskal a ona se snažila slyšet jen to. Předstírala, že neslyší Ines vykládající o tom, že je to pro ni nejlepší, že vybrala nejlepší internátní školu na celém poloostrově a takové všelijaké povídačky. Ji to nezajímalo, ona viděla jen to, že se jí chce zbavit, aby nemusela mít na krku fracka, který není ani její a mohla si dál užívat své radovánky s penězi jejích rodičů, a dokonce i jejích vlastních, protože pocházela z vcelku majetné rodiny.

     Najednou se zastavily před hlavními dveřmi onoho internátu, který bude na čtyři roky jejím domovem. Z budovy vyšla postarší žena třímající v rukou nejspíše papíry k přijetí Hailey. Ines a madam Shaw, jak se žena představila, vedly rozhovor o pobytu dívky, která jen stála a upřeně pozorovala okopané špičky svých oblíbených tenisek.