a dneska večer nechám ze svý hlavy (a kůže) zmizet nůžky a strouhátka a nože a jehly a všechny ty ostrý předměty, před kterými mě maminka varovala
nebudu smutnit, že ten děšť, co tu byl, už dávno není a já počasí stejně nikdy ovládat neuměla a proto
teď mám zas střepy ze svýho srdce v zápalkový krabičce
a začnu milovat
ale opravdicky, ne tak tiše a mramorově,
zapomenu na všechna ta zaklínadla o třinácté večerní
nebudu napůlzevzpomíneknapůlzpředstav skládat iluze o tom, jaký by bylo cítit svý prsty ve tvých vlasech
a psát imaginární dopisy tvým akvamarínovým očím
a dneska večer přestanu snít
o tom, jaký by bylo nohama dořezanejma od trávy a svojí krví přebarvovat sedmikrásky na vlčí máky a brečet nad krásami svých útěků
protože na tom nutkání zmizet nic krásnýho není
(pročužvsoběnemámžádnýslova?)
