bylo mi šest a půl a hledala jsem city, každej ve škole je měl
krásný
nový
a třpytivý
,,hele, ale E. včera povídal, že se mu jako vážně líbíš"
a prej to láska byla, každej to říkal;
ale když jsme se o čtyři roky později líbali za školním bazénem
cítila jsem jenom nasládlou chuť zkvašenejch jahod a perverzní smutky a chtěla jsem vyzvracet všechen ten nakažený vzduch v mých plících
bylo mi těsně čtrnáct
všecky pocity jsem už hubkou a jarem měla ze rtů dávno sedřený
- našla jsem na ulici kočku, tak jsem si ji vycpala a
za dvacet minut půlnoc mi šeptávala do ucha
o milování,
ale pak začala hnít a v mých dětských snech osud nikdy nebyl obrostlý plísní;
pomalu jsem svou kočičku nechala zdisociovat ve vaně plné sava
a cítila jsem jenom tupou bolest uvnitř obou holenních kostí.
milý deníčku,
je mi šestnáct
(asi)
a už dávno vím, jak to opravdicky je
- včera jsem si popovídala s nádobím v napuštěným umyvadle
a prej je milování prázdným talířem a nevolností ze všeho toho jídla
co stejně nikdy nesníš,
ale rozhodně (!!) nikdy nemá červený vlasy a nevoní po rozkvetlý louce, naivitě a slunci,
takže asi se mi přece jen nějaký ty lásky dostává
