Mistryně Lu Quin-Yuan, porodila své jediné dítě Lu Xi-Wang. Přeje si, aby se o její dceři nedostala žádná informace ke komukoliv na tomto světě, proto opouští své dítě a zanechává malou Lu-Xi v rukách její nejvěrnější žákyně Ning-Hong Yan. Nikdo, an...
Nedočkavostí jsem chodila sem a tam. Už jsem chtěla co nejdříve vypadnout. Už jen mašličkou chvíli. Už jen mašličkou chvilinku. Opakovala jsem si v hlavě a tikala pohledem k malému okénku. Sama ven, bez jakéhokoliv zakrytí obličeje, totiž můžu až za tmy. Slunce zapadá. Už je skoro tma a já srším energií a radostí jak malé dítě o vánocích.
Konečně slunce odešlo spát za majestátné hory a nebe si obléklo svůj noční plášť. Bleskurychle jsem vyběhla z dřevěných vrat. Rosa na stéblech trávy mě zastudila na bosých nohou. Radostně jsem probíhala mezi kmeny stromů, když mé oko spatřilo malý vodopád s jezírkem. Přeci nepůjdu na na slavnost bez řádné koupele... Přišla jsem ke břehu a na obloze se objevil za malými mráčky jasný měsíc, oslňujíc mou malou postavu.
Pověsila jsem své kimono na suchý kámen u břehu. Jen v lehkém šátku jsem radostně skočila do jezírka. Voda byla Osvěžující, ale zároveň teplá.
Po chvíli plavání jsem se posadila na kámen pod vodopádem a nechala kapky bušit do mé kůže. Všechny myšlenky a otázky v mé hlavě jakoby zmizeli. Nakonec jsem si lehla do měkkého mechu na břehu. Nemám kam spěchat. Je tak krásná noc. Mraky už se z nebe vytratily. Zůstaly tam jen miliardy a miliardy překrásných hvězd.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Už jsem skoro usnula, když se najednou na obloze objevila jasný bílá záře.
Prudce jsem se posadila a zaujatě to sledovala. Padající hvězda prolétla oblohou. Jakoby utíkala. Utíkala pryč, před něčím zlým. Zdálo se, že dokonce míří na konkrétní místo. Že by chtěla abych šla za ní?...sice je to úplně jiným směrem, že je vesnice... Ale za zkoušku nic nedám... maximálně se ztratím.. Ušklíbla jsem se sama pro sebe, vstala a otočila kolem své osy. Nejspodnější část kimona jsem využila jako ručník a usušila se.
Najednou se nedaleko ode mne začali ozývat mužské hlasy. Instinktivně jsem se skrčila za keře a doufala ve svou neviditelnost. Co tady dělají muži z Hai-Gui? Dnes měla být ta bitva, tak co dělají tady. Neslyším je zřetelně, ale mluví o nějaké pomstě a mrtvých a......aaa už jsou pryč...
Okamžitě jsem se zvedla a vydala se směrem Doběhla jsem až na mítinku uprostřed bambusového háje. Byla celá zničená. Pokrytá krví a zmasakrovanými těly padlých z chrámu Lu Long. Do očí mi vhrkly slzy. Kdo je něco takového mohl udělat?...Bože snad tu není i Yen!!? Blesklo mi hlavou a hned jsem začala prohledávat mrtvé. Uff... není tu... Oddychla jsem si a vydala se pryč od toho hrozného místa.
Najednou se mi do cesty postavil dost velký kmen bambusu a zem mě vítala s otevřenou náručí. ,,Au" Zakňučela jsem a promnula si bolestné čelo. Na ruce mi zůstala krev od roseknutého obočí. ... přehlédla jsem bambus s vnitřním průměrem asi 15 cm....Tak tohle dokážu asi jen já... Malátně jsem se posadila, když jsem si všimla , že se má druhá ruka opírá o něco dosti jiné struktura než je hlídá. Bylo to lidské tělo. Lektutím jsem vykřikla a při ucuknutí jsem schytala druhou ránu od toho samotného bambusu. S tím rozdílem, že tentokrát do ramene.
Bolestně jsem zaúpěla a opět mi zrak zůstal na muži ležícím vedle mě. No...on už to má, alespoň za sebou... ... Nebo ne? Jak jsem ho tak pozorovala, všimla jsem si, že se mu ještě zlehýnka pohybuje hrudník. Při bližším pohledu se mi mé domnění ještě potvrdilo, když jsem postřehla jak zavírá oči. Hm... Nemá chrámovou uniformu jako ostatní. Asi to je jen vesničan, co byl ve špatný čas na špatném místě... Ovšem.... Není mrtvý... Ale vypadá to, že umírá. Problesklo mi hlavou. Rychle jsem si k němu klekla a přiložila mu dva prsty na tepnu na krku. Má velice slabí puls. Nenechám ho tu zemřít.
Rychle jsem rozhodla a začala jsem využívat větve látku z mého kimona k sestrojení provizorního nosítka. Opatrně jsem ho na něj dostala a urychleně se vydala ke své chatrči. Trvalo to, ale zvládla jsem to. Adrenalin proudil mými žilamy. Jakoby mi energie nezbyla. Spíš se násobila. Neznám ho, ale něco mi říká, že ho nesmím nechat jen tak umřít. Musím jej zachránit. Nějakým zázrakem se mi podařilo ho dostat i na postel. Ve vší počestnosti a naprosto proti mé vůli, jsem ho vysvlékla do spodního prádla. Hned jsem trhala látku na kusy, zastavovala krvácení, zašívala rány, aplikovala bylinné mastičky a obvazovala zranění
Sebrala jsem zbytek sil a opatrně jej přikryla svou dekou. Znaveně jsem si sedla před postel a zadívala se do okna kde byl stále tak zářivý měsíc. Až se probere třeba mi řekne co se mu stalo.
,,No vypadá to, že osud s tebou ještě neskončil... " uchechtnu se. Na svá malá zranění jsem úplně zapomněla a oči se mi začaly unaveně zavírat, až jsem upadla do říše snů.
