New York City

1.

"Jo, já vím", zasmála jsem se do mobilu a podívala se na hodiny: 4:07 ráno. "Taky my chybíš", řekla jsem a ospale se posadila na prázdnou lavičku." Tak pa, už musím končit, zachvíli my letí letadlo", neškodně jsem zalhla mámě. Byla jsem ospalá a další vybavování my činilo dost námahy. Dalo se říct, že jsem spala. Lavička sice nebyla moc pohodlná, ale bylo to lepší než stát. Típla jsem hovor a znovu se podívala na hodiny:408. Každá minuta se mi zdála nekonečná. Čas utíkal příliš pomalu. Nejspíš to bylo tím, že jsem byla vzhůru už 19 hodin. Na letiště jsem přijela v 6:13 večer a to hlavně kvůli obav z dlouhých front na odbavování. Asi jsem mohla přiject trochu později. Ale co už, teď s tím už nic nenadělám tak proč se tím vůbec zabívám.

Sklonila jsem se přes lavičku a snažila se dosáhnout na nabíječku. Mohla bych snad přísahat, že jsem přitom vypadala jak krocan, a to mi hlavně říkali nehápavé pohledy některých sedících okolo mě. Ještě kousek pomyslela jsem si a natáhla ruku tak, že jsem si jí málem vykloubila. Konečně jsem konečky prstů zavadila o kabel. Zapojila jsem si mobil a doufala, že se mi nabije alespoň na 50%.

Minuty ubíhali a já stále seděla na letišti s naprosto zdřevěněným zadkem. Ale zadek nebil jediná věc kterou jsem necítila. Bolelo mě celé tělo. Hlava mě třeštěla a víčka mi každou sekundu padala k sobě. Chtěla jsem tak moc spát, ale nemohla jsem. Každou chvíli mělo přiletět letadlo a já ho nechtěla zmeškat. Možná, že by mě někdo zbudil, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. Až skoro nepřátelské pohledy na mě padali od tří žen a jednoho muže. Vadí jim snad ta nabíječka? To bylo dost možný. Možná to taky může být únava a netrpělivost. Taky se ve mně míchaly tyto pocity, ale nemusela jsem se tvářit jako tak kysele. Trochu vřelejší úsměv by určitě neuškodil.

Dnes už asi po padesáté se podívám na hodiny: 5:35. Sakra kde to je. Už před deseti minutami tu mělo být letadlo. " Asi se jenom spozdilo", uklidnovala jsem se. Nechtěla jsem začít panikařit, ale můj mozek byl v tu chvíli ve střehu. Sice se stává, že letadla se zpozdí třeba kvůli počasí. Ale přesto jsem měla tendenci si myslet, že je něco špatně. Nejspíš byl tenhle let do New York City pro mě hodně důležitý.

Usliším tři zapípnutí z rozhlasu, který oznamují, že jsou nějaké novinky. Z rozhlasu se ozví ženský hlas. "Žádáme Clairu Webstrovou, aby se dostavila na let do New York City s číslem 3". Chvíli jsem jenom tak seděla a myslela jaká Claira nestíhá. Pak jsem, ale stuhla. To já jsem Claira Webstrová!!!! Rychlostí blesku jsem se zvedla a rozhlížela se kolem sebe. Nikde žádné letadlo. Pak jsem se podívala na panel kde bylo napsané místo a číslo letu. Jenže místo New York City s číslem 3 tam byl New Zéland s číslem 5. Sakra, sakra, sakra, sakra, sakra!!! Kdybych se raději předtím pořádně podívala.Sebrala jsem si všechny věci, vypojila mobil z nabíječky a strčila ho do batohu. Ani jsem nezkontrolovala jestli mám vše. Rozběhla jsem se a hledala stanoviště s číslem 3. Měla jsem až slzy na krajíčku. Tento let byl pro mě opravdu hodně důležitý. Byla to má životní šance a já se bála, že ji promarním. Můj sen.

Konečně jsem našla let do New Yorku a šťastně jsem si oddechla. Příběhla jsem k letuštce a ukázala jí svou letenku. Její výraz mluvil za vše. Naštvaná a protivná mi vtrhla letenku z ruky a oskenovala. Nejspíš, ale nebude jediná co na mě bude naštvaná. Zdržela jsem let o 30 minut. Ale to už mi hlavou nevrtalo. Byla jsem šťastná, že jsem let stihla a to mi stačilo a rozhodně mi nedokáže náladu zkazit pár nepříjemných pohledů. Letuška mi vrátila letenku a otevřela malá vrátka do tunelu, který vedl do letadla. Pomalín krokem jsem se vydala k letadlu. Kráčel jsem tunelem a rozhlížela se kolem sebe. Byla tam malá okénka z kterých bylo vidět na přistávací plochu. Byla rovná jako hladina moře. Zastavila jsem se a přikročila k oknu o něco blíž. Páni! Byla jsem celkem vysoko. Řekla bych tak minimálně 30 metrů. Pozorovala jsem lidi kteří nastupovali a vystupovali z autobusů, které je měly odvést k letadlu.

"Myslím, že pro dnešek toho zdržení bylo už dost", zaskřehotaka za mnou letuška. Polekaně jsem se otočila. Až teprve teď jsem si všimla. jejích rysů. Měla dost výraznou tvář. Ostře řezané lícní kosti působily dost přísně. Ale její celkový vzhled změkčovaly čokoládově hnědé očí, který teď měly podrážděnos dost hmatatelnou. Stejnou barvu jako oči měly její vlasy, které byly svázané do copu." Jistě, omlouvám se ", špitla jsem a radši pokrčovala směrem k letadlu.

První kapitola!!! Jsem ráda, že jste si jí přečetli a doufám, že se vám líbila. Samozřejmě se omlouvám za pravopisné chyby a překlepy (nejsem žádný češtinář:)). Rozhodně napište co se vám líbilo a co ne (co byste například změnily). Budu ráda za vaše ohlasy. A rozhodně čtěte dál!!! Zachvíli to začne být dost zajímavý;))). Mějte krásný den.