"Ale ty se přece nemůžeš jen tak otočit a odejít," zakřičela jsem na něj a popadla ho za paži. Vytrhl se mi a podíval se na mě a já se opět málem rozplynula na místě.
"Ale můžu. Neznáme se, v životě jsem tě neviděl, co by mě tu teď mohlo držet," ptal se a mě to hluboce zasáhlo. Copak to nepochopil? Copak on to necítil? Zachvátila mě panika.
"Přece láska," odpověděla jsem mu lehce se třesoucím hlasem. Už se zase obracel k odchodu, ale když k němu došly má slova zarazil se a zahleděl se mi do očí.
"Jaká láska?" ptal se zas a neuhybal pohledem. Byla jsem si jistá, že to cítí taky. Tohle bylo totiž až moc silný na to, aby si toho nevšiml.
Mlčela jsem, protože mi přišlo, že se chová jak idiot. Vzpurně jsem se mu koukala do očí a čekala co se stane. A ono se nedělo nic, jen tam stál a koukal a nic neříkal a já tam taky stála a koukala a nic neříkala. A pak, asi po miliardě let, najednou vypustil všechen vzduch z plic přičemž mi ani nedošlo, že ho zadržoval a zvedl pohled k obloze. Trochu jsem se zamračila, protože jsem nechápala, co tam tak najednou hledá. A tak jsem se tam koukla taky. Jenže až na šedý mraky jsem si ničeho nevšimla a tak jsem se zamračila ještě víc, protože mi nedocházelo, co by ho na mracích mohlo tak fascinovat, když je vídá každej den. Podívala jsem se zpatky na něj a málem se mi zastavilo srdce - zjistila jsem, že mě s úsměvem pozoruje.
"Co je," zaptala jsem se.
"Nic," řekl on. Přimhouřila jsem na něj oči.
"Jak jako nic," ptala jsem se zas.
"Prostě nic," řekl zas on. A to už jsem teda byla pořádně zmatená. Už už jsem se nadechovala k dalším otázkám, jenže jeho úsměv se ještě víc rozšířil a tak jsem se zasekla v polovině nádechu, přičemž jsem se následně začala trochu dusit a vyšlo ze mě prapodivné zakašlaní, on se na oplátku uchechtl, popadl mě za ruku a někam mě vedl.
"Kam jdeme," dožadovala jsem se. Nic neřekl. A tak jsem se dál neptala.
Došli jsme k velkýmu stromu a on mi řekl, ať se posadím. Neviděla jsem důvod to neudělat a tak jsem si sedla vedle něj a stejně jako on se opřela o široký kmen. Dlouho jsem to nevydržela - asi tak dvě vteřiny - a koukla se na něj. Vlastně jsem na něj zírala dalši minutu až to nevydržel zas on.
"Nezírej," řekl.
"Hm," vyšlo ze mě a zírala jsem dál. Pousmál se.
"Takže láska říkáš," zamyslel se.
"A co jinýho," poznamenala jsem a stále ho pozorovala.
"To nevím," povzdechl si a propletl si se mnou prsty. Odtrhla jsem od něj pohled a opřela si hlavu o kůru stromu. Napadlo mě, že by mi do vlasů mohli vézt mravenci a udělat si tam hnízdo. Lidi by mi pak říkali mravenčí žena a proslavila bych se tím po celém světě. Potom mi došlo, že je to jedna z věcí, které si přeju asi nejmíň.
Pustil mě. Zvedl se. Zamračil se.
"Co se děje," chtěla jsem vědet. Vypadal dost rozpolceně, ale pořád nic neřikal. Taky jsem si stoupla.
"Jak se vlastně jmenuješ," napadlo mě. Musím mu přece nějak řikat.
"Na tom nezáleží," řekl a mračil se čím dál víc. Něco mi tu nesedělo.
"Jak jako, že nezáleží? To je ale blbost, chci tě přece nějak oslovovat, nemůžeš mě jen tak okouzlit, pak mě vzít pod obří strom, držet mě za ruku a usmívat se na mě a pak mi řict, že na tvym jméně nezál-"
"Mám holku," přerušil mě. Koukala jsem na něj jak kdyby spadl z nebe.
"Mám hoku a miluju jí," doplnil se.
"Chápu," řekla jsem já a koukla se do země.
Povzdychl si, lehce mi zatlačil na bradu a já se na něj zas koukla.
"Aspoň to jméno," zamumlala jsem. Zakroutil hlavou, dal mi pusu na čelo, smutně se usmál a odešel. To radši ty mravence, než tohle, pomyslela jsem si.
