Já ani nevím kde začít. Proč je život tak těžký?
Mým tělem, duší, hlavou, srdcem se přehání neskutečná bolest. Bolí to víc než zasažení břitvou. Nedá se to ani porovnat. Nejde to. Nikdy nepůjde.
Z mých bělasých očí se valily korálky slz jako horský potůček. Nedokázala jsem to ubrzdit. Nešlo to. Moje touha plakat jenom silněla. Valili se ze mě tisícky pocitů... smutek, výčitky... udělala jsem něco špatně? Něco, za co mě bůh má důvod třestat?
Zvedla jsem telefon a vytočila jeho číslo. Z druhé strany se ozývalo jenom hlasité pípaní. Nezvedal mi to, to mi ještě víc probodávalo moje srdce. Dycky jsem si myslela, že jak jsem silná. Jeho slova, činy se mou udělají ledacos.
Polštář byl už celej mokrej, no já jenom ležela a z očí se mi pořád stékaly modrasté kapičky, které mi postupně zmáčely téměř celé triko. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. I to jestli umřu.
Já ho prosila. Celým svým srdcem, no on neuposlechl.
Zhluboka jsem se nadechovala a vydychovala. Tep mého srdce byl určitě nadprůměrný. Nedokázala jsem se upokojit. Nešlo to.
Vzala jsem kapesníky a utřela své provlhnuté očka. Rudá barva měla přesvědčovala, že jsem slaboch. Nic nevydržím. Všechno mě položí. Všechno mě stáhne ke dnu.
Moje srdce se šlo roztrhat na cucky, chtělo jít ven, už nechtělo žit v tomhle těle.
Chtěla jsem křičet. Moc nahlas křičet, ale vědela jsem že to by nešlo. Kdokoly by se dozvěděl o mé bolesti by se jenom trápil a to nechci. Světu stačí jedna utrápená holka.
***
Dveře se zabouchli a já na tváři ucítila ledový vítr. Celou mě studil a procházel mi cez oblečení. Byla jsem rozhodnutá to udělat. Pomezi mé rty vycházel horký vzduch, který přede mnou vytvářel obláček plynu. Hřiště zývalo prázdnotou. Napadali mě představy, jak se tam během dne hrají děti. Nebo když jsem se tam hrávala já. Lituju, že jsem vyrostla. Být malým je tak úžasné. Nic kolem neřešíte, všechno berete úplně jinak.
Vysunula jsem nohy z bot a dotknula se chladivého nočnýho betonu. Mým tělem opět prošli tísíce pocitů. Chtěla jsem řvát. Ta bolest mi ubližovala. Neskutečně. Musím trpět. Já si to zasloužím, jiná cesta není.
Mojí, už odteď starou obuv jsem odhodila někde na cestu. Snad jí někdo najde a vezme si jí, já si už potřebovat nebudu. Nebo ji najdou mí rodiče a zůstane jim po mě památka.
Mrazivý vítr mě opět vtáhnul do své moci. Foukal na mě pořád silněji jakokdyby se mi snažil bránit. Střesla jsem se. Nedonutilo mě to otočit se a vrátit se. To neudělám, už nikdy se tam nevrátím. Jsem dostatečně odhodlaná, udělám to a nikdo a nic mi v tom nezabrání.
Poblíž bylo vidět železné trámy a držící celou konstrukci pohromadě. Neděsili mě, právě naopak... silně přitahovaly.
Stoupla jsem si na ocelové zábradlí lemující šedastý beton cesty. Bylo tak chladné. Mojě tělo zase zachvátil led a mráz. Ignorovala jsem to, vždyť už to stejně dlouho trvat nebude. Chytla jsem se se sloupu vedle mě a zhluboka se nadechla. Můj hrudník zaplnila spousta ledového vzduchu. Bylo mi to jedno. Byla jsem tak zraněná. Už mi to bylo jedno.
Utekla jsem z domu a bylo mi to jedno. Nemůžu tady žít, to nejde.
Zasněně jsem se zadívala na mou ulici. Nikdo tam není, je celá černá s pár pouličními světly. Nemáš tam nikoho, nemáš proč se vracet.
Bolelo to. Moc to bolelo. Nikdo si neumí představit jak.
Zakoukala jsem se do bělunké vody tekoucí pode mnou.
Ale co když by ta bolest skončila? Pak by si mohla žít spokojeně a šťastně dál.. Říkalo mi mé svědomí. Bylo mi jedno co mluví, já už se rozhodla.
Vítr co fouká mi do tváře se pohrává s nými hnědastými vlasy. Neunesu tu bolest, to prostě nejde.
Zavřela jsem oči a udělala to.
Skočila.
Ospravedlňujem sa, za gramatické chyby môj korektor nemohol a ja som potrebovala zo seba vydať svoje pocity. Zároveň sa vám chcem obrovsky poďakovať za podporu pri príbehu Charlotte <3 Moc si toho cením, ste úžasní a skvelí ľudia vážne :) Na ďalšej kapitole pre príbeh sa pracuje, pre príjemnejšie čakanie som vám napísala aspoň túto poviedku :) Love YOU! :*
~LucyLeace~
