Je sobota večer, něco kolem 2:00 ráno. Ležím na posteli a jako každý večer přemýšlím, co budu dělat se svým životem. Do uší mi hraje Sheen a kolem mě je jen tma. Všichni spí, kéž bych už konečně mohla také. Zase na něj myslím a nevím, jak ho dostat z hlavy. S Jirkou jsme se rozešli už před půl rokem. Tam to vlastně všechno začalo.
Pozval mě ven, bylo krásné slunečné dopoledne a šli jsme do parku. Vzal mě za ruku a řekl mi: ,,Víš, moc mi na tobě záleží, nechci o tebe přijít, ale už tě nemiluji.'' V tu chvíli jsem chtěla umřít. Sebrala jsem se a běžela jsem. Nevěděla jsem kam, ale nechtěla jsem zastavit. Do kroku jsem se dala až před barákem, aby rodiče nic nepoznali. Přišla jsem domů a šla rovnou do koupelny. Našla jsem tu taštičku, vytáhla tu hnusnou stříbrnou věc a zaryla si ji do ruky. Pomalu a hluboko. Brečela jsem tak moc, že jsem na to ani neviděla, ale bylo mi to jedno. Uložila jsem ji zpět, obvázala jsem ruku toaletním papírem a šla jsem si lehnout. Bylo sice něco kolem oběda, ale mamce jsem řekla, že mi není dobře, že půjdu spát. Usínalo se mi opravdu špatně, ale myslela jsem si, že na všechno zapomenu. Ale nešlo to. Nakonec se mi to povedlo a vzbudila jsem se až druhý den ráno. Vzala jsem do ruky mobil a první, čeho jsem si všimla, byla SMS od Jirky: ,, Jsi v pořádku?'' Neměla jsem ani chuť odpovídat, ale nakonec jsem napsala: ,,Ano.'' Byla to lež, nebyla jsem vůbec v pohodě. Chtěla jsem ho běžet obejmout, být zase s ním. Ale bylo to všechno pryč. Odkryla jsem deku a první co na mě vykouklo, byla moje zakrvácená ruka. Šla jsem si to převázat do koupelny, umyla jsem se a šla jsem si dát oběd. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale nechtěla jsem vzbuzovat v rodičích dojem, že není něco v pořádku. Po obědě jsem šla zpět do pokoje, vzala jsem si svého méďu, zalezla opět pod peřinu a usnula...
