Jednokapitolovky - Má Fantazie Má Křídla!

Vyber si moudře

,,Neodmlouvej! Dneska nikam nepůjdeš! Dnes je tvůj den..." ozvala se žena sedící naproti chlapci, kterému mohlo být tak deset let. ,,Můj a mnoha dalších stejně starých sparťanů! Nezáleží na tom! Nepotřebuju žádnou nanicovatou zbraň, nechci bojovat!" Rozkřikl se chlapec a vztekle se rozhlédl po jejich nevelkém týpí. ,,Tvůj otec je velký válečník, navíc všichni stejně staří chlapci jako ty musí po zbytek svého života používat zbraň, která si je zvolí." Zavrčela žena a na tváři se jí objevil neoblomný výraz. Chtěla ještě něco dodat, ale chlapec si to už vztekle vypochodoval z jejich stanu a zamířil k lesu, kde postávali dva přibližně stejně staří chlapci.
,,Tak co Oaku?" Chtěl vědět vyšší z nich. ,,Nic Imazu. Samozřejmě tam musím, ostatně jako každý z nás." Zavrčel pořád ještě naštvaně Oak. ,,Tato noc je svým způsobem rozloučení s dětstvím. Od teď budeme muset bojovat po boku ostatních válečníků" zauvažoval menší. Ale jeho dva společnícu nespokojeně zabručeli. ,,Ty jsi vážně nenapravitelný snílek Meno! Bez výcviku pravděpodobně zemřeme při první bitvě" plivl mu na bosé nohy Oak.
,,Ale třeba si tě nevybere meč, ale nějaký luk, nebudeš pak přicházet do přímého kontaktu s nepřáteli" nedal se odbýt Meno. ,,to tak" odfrknul si Imazu a oči se mu bezmocně zaleskly. ,,většina dostane meče" povzdychl si. ,,Já bych chtěl i nadále kreslit" povzdychl si Oak a jeho vztek vystřídal smutek. ,,Na to rovnou zapomeň" vysmíval se kamarádovi Imazu. Oak vycenil bílé zuby a rozběhl se od svých vrstevníků do lesa.

Běžel dál až na holý kámen, který se měnil ve skálu. Došel až na její okraj, stoupnul si tam a zahleděl se dolů. Potom se pootočil a ze skalní pukliny vyndal něco, co se podobalo plátnu a štětcům s keramickými hrnky po okraj naplněné různě barevnou tekutinou. Oak si povzdychl, postavil ten tenký kus kůry na dřevěný stojan, vzal do ruky větvičku s roztřepeným koncem a namočil ji do jedné keramické nádoby. Potom ji vytáhl a udělal na kúru několik tahů... takhle to pokračovalo až do doby, kdy se slunce už pomalu sklánělo k obzoru. Oak vypláchl klacík a pár kroků odstoupil. Pohledem zhodnotil své dílo; nakreslil úžasný západ slunce, ten, který dnes teprve proběhne a ten, který mu navždy změní život. Povzdychl si a otočil se k plátnu zády. Zítra už na to ani nepomyslí, už nikdy nevezme do ruky svůj amatérsky zhotovený štětec. Už se v něm nikdy nerozhoří plamen nadšení nad hotovým dílem. Z oka mu ukápla slza. Nechal své malířské vybavení tam, kde bylo a rozešel se zpátky do tábora.

V jejich táboře už byly hotové přípravy. Všude byly zavěšené květiny a jiné ozdoby. Oak prudce vydechl. Zahnal další slzy opětovaným zamrkáním a rozhlédl se po jejich táboře. Už se stmívalo. Velký Náčelním zapálil obří hranici a všichni se k němu okamžitě vydali, strhli Oaka s sebou a postavili se do kruhu okolo ohně. Oak s pár dalšími desetiletými chlapci stál blíž k ohni v těsnějším kruhu. Velký Náčelník začal vyprávět další nezáživné věci, ale téměř nikdo ho neposlouchal.
Až nastal čas, všichni až na malé chlapce ustoupili. Všichni kluci až na Mena udělali krok vzad a nechali Mena stát blizoučko u ohně samotného. Meno narovnal záda a strčil ruku do ohně. Zřejmě nebylo zvláštní, když před jeho rukou plamen ustoupil a Meno v něm zalovil. Potom námahou skřivil tvář a vytáhl ven dokonale zdobený luk. Usmál se, pozvedl luk nad hlavu a celým táborem se rozezněl hlasitý jásot.
Oak vše pozoroval a ústa měl suchá jako trout. Další byla řada na Imazuovi. Meno ustoupil a ztratil se v davu obyvatel tábora. Imazu zaujal místo Mena a na čele mu vyskočil pot. Neklidně se ošil, ale přeci jen strčil ruku do nitra obří hranice.
Chvíli tam měl ruku jen tak ponořenou a byl bledý jako smrt. Potom ji vytáhl a v bílých prstech třímal bumerang. Bumerang s kovovými ostny. Dav překvapeně zašuměl a když stále překvapený Imazu zvedl bumerang nad hlavu, neozval se tak radostný jásot jako u Mena, ale jen rozpačité gratulace. Všichni si uvědomili, že Imazu třímá v rukou vražednou zbraň, která by na příkaz svého majitele v mžiku proletěla hrdly všech okolo stojících.
Další na řadě byl chlapec snědé pleti, který se na roztřesených kolenech přiblížil k ohni. Váhavě se ohně dotknul, ponořil ruku dovnitř a po necelých dvou vteřinách ji opět ztáhl, jakoby se popálil. V obličeji byl nazelenalý. Začal vrtět hlavou a ustupoval. Nějaký jemu podobný válečník ho však popadl a přímo ho hodil do hořící hranice. Dav zašuměl.
Kluk snědé pleti ovšem po pár minutách vyšel ven, jeho obličej byl jako vytesaný do žuly, v rukou třímal meč. V tu chvíli Oak pochopil, že ať viděl v ohni cokoli, nebylo to nic dobrého, pravděpodobně to byl chlapcův osud, zlomilo se v něm něco a on už nikdy nebude jako dřív. Oakovi se zvedl žaludek...
Takhle to pokračovalo ještě hodnou chvíli, každého z následujících kluků si vyvolil meč. Nakonec přišla řada i na Oaka. Hrdě pozvedl bradu. Nebudu se bát. Přijmu svůj osud. Pronesl si v duchu a přistoupil rovnou k ohni. Neohlédl se, když vešel do roztančených ohnivých jazyků...
Nevnímal jemné lechtání na kůži, ani neslyšel překvapené výkřiky davu jeho lidu. Ale věděl, že ho v tu chvíli obklopila temnota.

Oak zamrkal a překvapeně se rozhlédl okolo, před sebou měl takovou bedýnku s úložným prostorem vevnitř. Jeho tělo olizovali plameny, když k ní přistoupil. Rozhlédl se a spatřil všude okolo sebe v kruhu opřené o neviditelné zdi prapodivné obrazy. Byly nádherné! Překvapeně zamrkal, obrazy se vypařili a tak Oak svou pozornost zaměřil na bedýnku. Klekl si před ní a otevřel ji. Uvnitř byla černočerná temnota. Položil ruku dovnitř a nahmatal nějakou hladkou, měkkou a příjemně teplou věc. Pomalu ji vytáhl do očí mu vhrkly slzy, když uviděl dokonalý štětec. Byl z tmavého dřeva, ve kterém měl zlatem vyryté různé ornamenty, měl dokonale jemné štětiny a přesně padl do chlapcovi roztřesené ruky.
Obrazy okolo se opět objevili a Oak pochopil, že toto je jeho osud.
V obličeji se rozzářil, narovnal záda a hrdě zvedl bradu, potom ho políbil plamen a on vyšel z hořící hranice.
Všichni na něj zvědavě zírali a když spatřili jeho zbraň, někteří zalapali po dechu, jiní se posměšně rozesmáli a další jen zírali s otevřenými ústy.
Ale Oak si jich nevšímal a se svým novým štětcem se mlčky vydal do lesa směrem na skálu, na které předtím kreslil. Jeho štětec zářil a ukazoval mu cestu temným lesem.
A tak se Oak snad poprvé v životě cítil skutečně štastný...

Zdravím vás! Dnes se zde hlásí Scar se svou krátkou povídkou!
Co na ní říkáte? Já myslím, že byla docela dobrá.
Like i komentář mě moc potěší!
A tak se loučí s veškerou možnou láskou
Vaše nápaditá Bloody ❤