Bolest Nicoty

Z rána do večera

   Rána jsou snadná. Budík už mne dávno nebudí. Vždy se probudím o více než hodinu dřív, než je zapotřebí, a poté se převaluji v posteli dokud není pozdě a nestíhám. Snídani přeskočím. První jídlo až kolem desáté ve školní kantýně. Autobus. Deset minut při kterých vždy doufám, že budou delší, nebo že nikdy neskončí. Že těch sedum zastávek z konečné na konečnou pojedu věčnost a budu moct v klidu spočinout na sedačce hned za řidičem. Vždy u prvních dveří. Abych dorazil před zvoněním, musím spěchat. Z busu sběhnout eskalátory. Schody po dvou, proignorovat pohoršené a rozespalé pohledy postávajících. Dvě stanice metrem. Vyběhnout schody a po cestě vzít Metro. Rutina. Stihnout tramvaj. Když ne, jet další, která ovšem není tak přímá a do školy doběhnout. Rána jsou snadná. Zasednout v lavici. Až nyní se mozek pořádně probere

   Pomalu začíná nabírat obrátky a dochází mu, jak strašně nevyspalý jsem. Učitel/ka vchází do třídy. Na předmětu nezáleží. Už dávno ne. Kdysi jsem měl oblíbené i neoblíbené. Teď jsou jen předměty. Při některých mozek pracuje, protože ví, o co jde a při jiných ne. Jediným rozdílem jsou čísla zapsaná v bakalářích. Ale i na předmětech, kde mozek ví, spím. Ať již s hlavou demonstrativně zaraženou do ohbí lokte položeného na stole, nebo s otevřenýma očima slepě hledím na tabuli. Bolest se probouzí obvykle až kolem jedenácté hodiny. Velká přestávka mi připomene, že kdysi byl člověk, se kterým jsem se každou velkou přestávku vídal. Ten člověk pořád je. Jen už není vídání. Tělem projede první vlna bolesti. Bolest T2. A vzpomínky proudí. 

   Všechno mi něco připomíná. Na chodbě minu kluka v brýlích s tmavými vlasy. Druhá vlna, o něco silnější projede tělem. On s ní tančil. S druhou bolestí. Bolest T1. Většinou na stejné úrovni jako T2, ale den ode dne se to liší. Oběd. Náhodné potkání. Buďto volné bílé triko nebo černé tílko. Někdy černobílý svetr. Třetí bolest. Bolest typu V. Začínám přemýšlet, co mě přesně bolí. Vzpomínky na to co bylo, ale už není? Vědomí, že kvůli své neschopnosti toho nebylo tolik, co mohlo? Touha po tom, aby se vrátilo alespoň to, co bylo? Nebo snad beznaděj. Beznaděj nad tím, že i kdyby mi byla dána možnost, dopadlo by to stejně. Přichází šílené nápady. Začít se kousat, chuť polít se studenou vodou, nebo zmizet. Pryč ze školy. Vyhnout se všem dvojicím, které se na chodbách procházely a prostě zmizet. Jenže... kam? Není jediné místo, ke kterému by mne něco nepoutalo. Častokrát i víc věcí naráz. 

   A v tuto chvíli přijde čtvrtý, většinou zdaleka nejsilnější záchvat, nikoliv již jen vlna. Bolest typu K. Tato bolest je nejpalčivější, nejzákeřnější a nejnesmyslnější. Pokud tedy nepočítám bývalou největší bolest P, která, k mému neskonalému nadšení, již vymizela. Zkroutí se mi útroby. Do očí vniknou slzy. Opět zdánlivě bezdůvodně. Všechny racionální důvody proti znám. Neumím milovat, nedopadlo by to dobře, nemá cenu to zkoušet na úkor bolesti druhých, jako to dopadlo u Z.  Ale i přesto... ta animální touha mne ovládá. Nesmím na ní myslet. Nesmím se s ní vídat. Stejně jako se to podařilo s P a částečně i s T1. S V... to je speciální případ. Ale teď se musím dostat od K. Ale... jak? Únikové cesty T2 a Z již nejsou únikové cesty, ale také bolesti. Beznaděj akorát podpoří celkový zmatek. 

   Najednou jsem doma. Zpáteční cesty si většinou nepamatuji. Sedím před monitorem a přemýšlím. Pouštím videa, hudbu, zapínám hry, jen abych se přemýšlení vyvaroval. Marně. Musím jít spát, jinak zase budu celý den mrtvý, co se stane tak jako tak. Jenom ještě chvíli.. ono bude líp. Pak vypnout. Vyčerpán zapadnout do postele. Napříč vší logice a vysílené, nemůžu usnout a přemýšlím. Večery nejsou snadné, neboť zde se kříží T1 , T2, V i Z. Jen K k mému štěstí ne. Ale ta je všude. Všude....