Ohněm a krví ✓

Kapitola 1

Nesnáším pražská léta.

Jakmile se teploměr vyhoupne nad sedmadvacet a rozpálí se všudypřítomný asfalt, je ve městě na chcípnutí. Letos bych navíc za těch sedmadvacet ještě byl docela rád.

Už dobrou hodinu jsem stepoval na hlaváku, kde mi společnost dělalo jen pár bezdomovců, okolo kterých se vznášel pach moči. Už bylo dost po jedenácté a vlak, na který jsem čekal, už tu měl dávno být. Ale nedá se říct, že by mě jeho zpoždění nějak překvapilo.

Najednou se tabule příjezdů obnovila a mnou očekávaná souprava se prodrala rovnou do první pětice. Ve stejnou chvíli se spustilo hlášení: „Mezinárodní noční expres číslo 113/405/22 Vltava ze směru Moskva Belorusskaja, Minsk Passažirskij, Ostrava hlavní nádraží a Praha hlavní nádraží, přijede na druhé nástupiště. Vlak zde jízdu končí."

Cítil jsem, jak se mě zmocňuje napětí a snad i trochu nervozita. V duchu jsem se snažil krotit - ostatně už mi není osmnáct, abych nadšeně běžel přivítat svou drahou na nástupiště. Tedy, svého drahého. Svým způsobem.

Uběhlo možná deset nebo patnáct minut, než se z podchodu vyvalili dorazivší cestující: většina z nich po dlouhé cestě vypadala dost sešle. Zdá se, že lůžkové vozy nezachrání všechno. Ale co, když je Fjodor takovým odpůrcem létání, ať si tu železnici užije.

V záplavě Rusů jsem marně pátral po tom svém. Když začal dav řídnout, nemohl jsem se ubránit špatnému pocitu a nevědomky jsem přestal přešlapovat na místě. Říkal přece, že přijede tímhle vlakem, ne?

Nakonec nádraží zcela utichlo. Většina lidí se přesunula buď pod zem do metra, nebo si zavolala taxík. Chtěl jsem to vzdát a vypravit se domů, když v tom se z podchodu ozval nezaměnitelný zvuk plastových koleček kufru. A pak jsem ho konečně po čtyřech měsících uviděl: šel přímo ke mně a bohužel nebyl sám. Provázeli ho dva slušně rostlí chlapi v uniformách, kteří vedle stosedmdesáticentimetrového Fjodora vypadali jako prvotřídní gorily. Nejdřív jsem je měl za normální policajty, ale to bylo spíš zbožné přání. Jakmile přišli blíž, rozeznal jsem na jejich uniformách červené insignie příslušící Mezinárodnímu úřadu pro magickou bezpečnost.

Veškerá radost ze mě vyprchala rychleji, než jsem si to vůbec stihl pořádně uvědomit.

Fjodor se ale tvářil klidně a nad věcí, což mi dodalo trochu sebejistoty. Na druhou stranu, kdyby mi byla víc jak čtyři století, asi by mě taky nerozházela každá pitomost. Přesto jsem si všiml, že je po dlouhé cestě trochu méně upravený, než u něj bylo zvykem. Na své iluzi raného čtyřicátníka si obyčejně zakládal, teď však vypadal o něco starší. Krátké tmavé vlasy měl trochu rozcuchané a v modrých očích se zračila únava z dlouhé cesty. Přesto kolem sebe měl pořád tu svoji auru nevyřčené arogance... Která povolila, když došel ke mně.

„Viktore," oslovil mě namísto pozdravu, jakmile byl dostatečně blízko. Nejistě jsem přešlápl. Mám ty dva ignorovat? Fjodor si s nimi zjevně hlavu nelámal, tak jsem se rozhodl následovat jeho příkladu.

„Nečekal jsem, že budeš mít doprovod," pokusil jsem se do přivítání přidat trochu nadsázky, ale moc se mi to nepovedlo. Pořád jsem mág - i kdybych neměl s Úřadem pár neveselých zkušeností, stejně bych byl v přítomnosti jeho goril nervózní.

„Ani já, mrzí mě to, ale nalepili se na mě jen, co jsem vylezl z vlaku," povzdychl si a podíval se na svůj doprovod. Zdálo se, že jeho vynikající čeština ty dva uniformované blby překvapila, protože se po sobě podívali, jako kdyby právě spatřili jednorožce. Jeden z nich - učebnicový příklad nácka - se neubránil znechucenému výrazu.