Páté kolo u vozu

1. V roli stalkera

 Od té doby co jsem poprvé dostal do ruky foťák strýčka Martina, když mi bylo dvanáct na rodinné oslavě, jsem si byl naprosto jistý v tom, že zachytávat okamžiky je důležité. Jednou se všechno promění ve špínu a prach a přesně ty fotky, které v sobě skrývají mnoho různých příběhů tu zbydou, aby vyprávěly, když my už nebudeme moct.
Zatímco ostatní patnáctilettí kluci procházeli pubertou, tajně kradli rodičům z kapes kabátů cigarety a pili levný alkohol, po němž přišli další den do školy s bolestivou kocovinou, já zaznamenával všechno přes sklíčko objektivu.
 Můj nejlepší kamarád Adam dostal první pusu, když mu bylo šestnáct, na lavičce v parku. Asi se kolemjdoucím zdálo divné, že zatímco se dva puberťáci s tvářemi plnými akné olizovali v parku, jsem je já, další vyhublý puberťák, klečící na chodníku před nimi, snažil ten okouzlující moment dokumentovat.
Abych pravdu řekl, nebylo to zrovna mé nejlepší dílo. Adam měl takovou tu 'grunge' fázi, kdy chodil s mastnými rusými vlasy přilepenými na čelo, což moc jeho akné neprospívalo a Anna, jeho láska, se kterou překvapivě vydržel chodit až do teď, měla tehdy ještě rovnátka, takže z ní sliny prskaly na všechny strany což moje zrcadlovka skvěle zachytila. Jsem jen rád, že jsem se místo fotografie nedal na točení videí, protože ty nechutné mlaskavé zvuky mě pronásledují ještě doteď.
 I přesto, že jsem vždycky hrál roli  klasického ''šprta'', nikdy jsem nebyl nijak vyloučený z kolektivu. Naopak, dalo by se říci, že jsem přátel měl celkem dost. V naší škole se děcka dělila na skupinky přátel s nimiž se převážně bavila a jelikož se všichni rádi nechali vyfotit, ať už to bylo na plese, se svou polovičkou, nebo při jakékoliv jiné akci, tak jsem mezi všemi skupinkami celkem zapadal.
  Proto jsem také zuřil, když se máma rozhodla odstěhovat se za svým novým přítelem do Santa Cruz. Jasně, je to sice jen dvě hodiny autem od mého milovaného San Franciska, přesto mě štvala představa, že poslední rok na střední budu muset strávit na úplně nové škole mezi zcela novými lidmi.
Už jsem tu dva týdny, škola začíná zítra a já jsem posledních čtrnáct dní strávil ve Starbucksu dole ve městě, před sebou měl nechutnou kávu a s foťákem v ruce fotil kolemjdoucí lidi, kteří si šli pro svou ranní dávku kofeinu. Podařilo se mi zachytit i vrabce jak si pochutnává na drobečcích z mrkvového dortu, také jezevčíka staré paní, jejíž kožich až příliš připomínal srts pejska stojícího u její nohy.
Nic se však nedokázalo vyrovnat černovlasé dívce, která si tu každé dopoledne, přesně v 11:30 chodila pro středně velké, vanilkové latté. Cítil jsem se jako stalker, když jsem každý den seděl na svém obvyklém místě v rohu u okna a mířil na ní objektivem, zatímco si prstem kroutila vlnitým pramínkem vlasů, který se jí ledabyle uvolnil z drdolu. Nezdálo se však, že by si mě všimla, její veškerá pozornost byla soustředěna na obrazovku bílého iPhonu, jež každý den svíraka, jakoby ho měla k ruce přilepený. A i přesto jak tuctově s kelímkem ot Starbucksu, značkovým mobilem, rozedranými džíny a bílou mikinou od Nike vypadala, nemohl jsem si pomoct, aby mě její krása neoslepila. Oblečením připomínala každou další holku na ulici, předražené věci, které sice lichotily její postavě, ale zezadu byste jí od davu nerozeznali.
Její tvář, to však už bylo něco jiného. Plné rty měla už na pohled jemné jako dva plátky růže a i když měla havraní vlasy většinou svázané do vysokého culíku, nebo rozcuchaného drdolu, bylo jasně vidět jak jsou lesklé a husté. Pokaždé když se jich i jen zletma dotkka, jsem dostal chuť jí gumičku roztrhnout a zabořit do nich prsty. Jak asi voní?
 Vždy jsem preferoval blondýnky s nebesky modrýma očima, zdály se mi milé a nevinné, což může na lidi působit trochu jako úchylka. Nicméně se žádna modrooká plavovláska, kterou jsem za osmnáct let svého životě viděl, se nedokázala vyrovnat pohledu jejích šerých očí. Duhovka byla tak tmavě hnědá, ne-li černá, že jsem jí z dálky nedokázal rozlišit od zorničky. Její oči působily jako dvě studny, do nichž by člověk lehce mohl spadnout a světlo vnějšího života vidět jako pouhou tečku.
 Z mých fantazií mě vyrušila baristka, které mi ne moc jemně poklepala na rameno.
  ,,Promiňte, ale dostali jsme stížnosti od zákazníků, že si je bez svolení fotíte. Budu Vás muset požádat, abyste s tím přestal a fotky nikde nepublikovat bez výslovného svolení." Není to poprvé co mě někde seřvali, že fotím cizí lidi. Obvykle stačí vysvětlit, že to nikam nezveřejňuji, jen se procvičuji, nebo zkouším nový objektiv...nebo vlastně jakoukoliv jinou výmluvu začátečníka. Obvykle jim mě je trochu líto, přeci jen jsem chlapec co každý den sedí aspoň pět hodin v kavárně sám a fotí si neznámé kolemjdoucí, kteří mají určitě o hodně zajímavější život jak on. Když nad tím tak uvažuju, sám se začínám litovat. A i když jsem měl odpověď na jazyku, pohled mi zabloudil ke dveřím, kudy přesně v 11:30 vcházela tmavovlasá kráska a v krku se mi utvořil knedlík.
,,J...j...já s...se vám m..moc omlouvám. Nikam to n..ne..nepřidávám, j...jen zkouším fotit n...novým objektivem." A zase, na tenhle lítostivý pohled jsem byl celkem zvyklý. Dívka byla asi jen o pár let starší než já, ale já se v tu chvíli cítil jako malý kluk, omlouvající se učitelce, že hází o hodině papírovými vlaštovkami. Jen přikývla hlavou a už s jemnějším tónem mě varovala, ať tu lidi nefotim, načež odkráčela zpátky k baru, kde už na ní kolegyně čekala s objednávkou středně velkého vanilkového latté.
Na pouhou vteřinu se naše pohledy setkaly, ani nevím co jsem čekal. Úsměv? Jiskry ve vzduchu? Krátkou konverzaci? Doufal jsem v nějakou lásku na první pohled jako to je v těch trapných telenovelách, na něž máma kouká večer v televizi. Její pohled však sklouznul k rusovlasé dívce nedaleko ode mě, k níž s plnýma rukama a úsměvem na tváři vykročila, jakoby mou přítomnost ani nezaznamela.
 Sám sebe jsem v duchu okřikl, proč by si mě měla vůbec všímat? Nemůže přeci chodit od stolu ke stolu a culit se na každého neznámeho, který na ní tupě civí jako já. Nijak mi to však nepomohlo zbavit se zklamání uvnitř mé hrudi.
 Poprvé jsem nebral naše stěhování, jako trest. Třeba to je možnost pro mě začít na novo a kdo ví? Třeba zvládnu poslední rok střední strávit jako úplně jiný člověk.
Populární člověk.